Moje čtenářská zkušenost

Není jednoduché určit hranice mezi dobrou a špatnou čtenářskou zkušeností. Já sama si netroufnu říci, do jakého stádia jsem se svou zkušeností čtenáře během svého nepříliš dlouhého života dospěla. Podle jakých měřitelných hodnot vlastně poznáme čtenáře oplývajícího zkušenostmi z četby? Být zkušeným čtenářem totiž neznamená přečíst tisíce knih a nevědět, co je v nich, jak praví staré přísloví, nýbrž „vidět“, co je v nich ukryto, schopnost posoudit jejich kvalitu, rozpoznat použité umělecké prostředky, znát alespoň ta nejvýznamnější literární díla světové a české národní literatury, dokázat interpretovat text a v neposlední řadě umět přemýšlet o základním smyslu díla
a najít ho.

Jak je ale možné, že lidé mohou chápat stejné dílo různým způsobem? Samotné chápání díla záleží na mnoha více či méně významných faktorech, mezi něž patří společenské postavení, soustředěnost, trpělivost, inteligence, paměť, vzdělanost, vnímavost, sečtělost, psychika, věk, víra, životní zkušenost, vůle chtít vědět,…

Já se tu však nechci zabývat touto „obecnou omáčkou okolo“ - od toho tu máme různé příručky literární teorie. Mým cílem je zaměření se na problematiku manipulace čtenáře, což se čtenářskou zkušeností, alespoň dle mého názoru, také souvisí. Jak může literární dílo na čtenáře působit? Co si z něho odnese? Je možné, aby čtenář na základě nějakého díla změnil svůj žebříček hodnot?

Jsou díla, která na čtenáře zapůsobí (nebo spíše nezapůsobí) tak, že si jen řekne, že to byla ztráta času. Naproti tomu stojí knihy, o nichž, ať už chce nebo ne, je nucen neustále přemýšlet. Pro mě je takovou knihou Škvoreckého Mirákl, pomocí kterého bych chtěla zodpovídat otázky, položené v předchozím odstavci. Na začátek je potřeba říci, že román je psaný formou tzv. „promyšleného zmatku“.1) Pro upřesnění je to vlastně technika filmového střihu, která vznikla, jak napsal sám autor, způsobem, že jednotlivé úryvky na kouscích papíru skládal na podlaze tak, aby do sebe zapadaly a dávaly smysl. To má za následek čtenářovu nejistotu o významu a pravdivosti „obyčejných“ i dějinných událostí. Sám Josef Škvorecký o této technice napsal, že mu „připadala vhodná pro zpodobení naší konfúzní doby“. Proč se ale setkáváme s názory, že se tato knížka nedá číst? Proč byl román těsně po svém vyjití odmítnut normalizační propagandou a nezávislými českými intelektuály se zákazem povolání? Proč ho někteří lidé pokládají za nesmyslnou? Snad se jim zdál román nadmíru kritický vůči ideálům osmašedesátého roku. Možná právě kvůli metodě, jíž Škvorecký pro svůj román použil. Ale není právě v této „nesmyslnosti“ ten největší smysl díla? Vždyť doba, kterou tu autor popisuje, byla svým způsobem nesmyslná, chaotická, krutá…

Když jsme Mirákl rozebírali minulý rok v dramatickém kroužku, jeden z mých přátel prohlásil cosi o banalitě a absurditě některých událostí. Měl pravdu, určité banality i absurdity se v románu objevují, jenže já právě v těchto banalitách a absurditách vidím mnohdy daleko větší důležitost než v událostech dějinně důležitých. Vezměme si například scénu se sovětským spisovatelem Arašidovem, toužícím po vydání knihy Angličana Crazyhanda v Sovětském svazu. Jen pouhá myšlenka na vydání knihy někoho takového byla v té době zcela nesmyslná a absurdní. Právě tento zmatek – promyšlený zmatek – dodává dílu na energičnosti, napínavosti a s noblesou zachycuje dobu, v níž se příběh odehrává, dobu nepochopitelnou a plnou zmatků.

Jak jsem vyrozuměla z rozhovorů, týkajících se románu Mirákl, a z knížek o Josefu Škvoreckém, použitá metoda, absurdita, nesmyslnost, tragikomičnost, zřejmá žánrová nevyhraněnost, ironie, nýbrž hlavně nejspíše znevažování dějinných procesů prostřednictvím hlavní postavy románu, Dannyho Smiřického, známého i z jiných Škvoreckého děl, měli za následek vyvolání častého nepochopení ze stran dřívějších, ale i některých dnešních čtenářů. Z jakého důvodu autor mluví o některých vážných událostech jen tak mimochodem, jakoby s nezájmem? Tuto otázku jsem si kladla nejen já, ale také jiní účastníci diskuze v „dramaťáku“. Na to dokázala odpovědět Iveta:
„V Dannyho podání to všechno sice vypadá, jako by tyto události bral na lehkou váhu, jenže zrovna tím vyniká tragičnost díla, tím vzniká daleko větší dramatický účinek, než kdyby promlouval dlouhosáhlými monology o tom, jak mu z toho všeho krvácí srdce, jak je nešťastný, bezmocný apod.“ Když jsem si Mirákl přečetla podruhé, byla jsem donucena o tomto problému přemýšlet. Po opětném prostudování kapitol, které obsahují jistou demystifikaci dějinných událostí, jsem dala Ivetě zapravdu. Ať už se jedná o Pražské jaro, o okrajovou zprávu o sebevraždě ředitelky sociální školy Ivany Hrozné, o vraždu šachového mistra Bukavce či o popis sebeupálení Jana Palacha, jen letmá zmínka o těchto tragických událostech ve mně vyvolala snad daleko větší „pocit mrazení“, než kdyby si mi Danny (jako své čtenářce) vyléval srdce. Dochází tím k otřesnému vyznění události. Jako příklad mohu uvést již zmíněné sebeupálení Jana
Palacha: „Jednoho dne se na Václavském náměstí podpálil jakýsi student.“2) Zajímavé také je: „Ivana se 21. srpna 1968 zamkla v ředitelně a spáchala sebevraždu oběšením na prádelní šňůře.“

Na problém nesmyslnosti a zmatku navážu otázkou, zda je metoda promyšleného zmatku opravdu promyšlená, či jestli se k románu dá přistupovat jako k obyčejné „skládačce“. Při použití termínu „skládačka“ bychom měli být nanejvýš opatrní. Víme sice, že Škvorecký sestavil román, jako kdyby skládal puzzle, avšak jednotlivé kapitoly jsou mezi sebou spojeny logickými souvislostmi. Autor neustále přeskakuje mezi jednotlivými dějovými liniemi, ale postupně se k nim vrací, a to buď přerývavě, nebo pozpátku. Například první část první kapitoly je v chronologickém sledu až poslední. Dobrým příkladem je také devátá kapitola, v níž pan Kohn vypráví roku 1969 cestu z Ameriky do Čech, Danny zase popisuje počáteční dny okupace roku 1968. Mezi tato pásma jsou vloženy různé dějové odbočky, např. Dannyho a Sylvina cesta s jejími dětmi do Francie, kde se Kohn a Danny setkali poprvé.

Další významnou charakteristikou románu je žánrová mnohovrstevnatost, kterou všichni účastníci diskuze hodnotili pozitivně, ale i přesto věřím, že by se vždy našel někdo, komu by se množství žánrů v jedné knize nemuselo zamlouvat. Pravdou však zůstává, že značná spousta lidí ani nepozná, že Škvorecký v Miráklu použil několik typů žánrů. Většina projeví názor, že se v románu objevují prvky detektivky. Pravdivost tohoto tvrzení dokládá i podtitul románu, podle autorových slov se jedná o politickou detektivku. V jaké oblasti se detektivní žánr objevuje nejvíce? Dle mého mínění v souvislosti s tzv. Číhošťským zázrakem, který Danny prospal v kapli. Během celého románu se čtenář dovídá, co se stalo se záhadně zmizelým farářem Doufalem, jednou z obětí politických čistek. Celou záhadu se snaží (spíše neúspěšně) na konci 60. let objasnit přítel hlavního hrdiny redaktor Jůzl. Kdo čte knížku pozorně, tomu možná „naskočí“ myšlenka, že něco podobného už někdy slyšel. Se mnou to nebylo jinak. Je možné, že se událost se zázrakem opravdu stala? Abychom získali odpověď na tuto otázku, musíme si přečíst doplňující literaturu, většinou však stačí poznámka autora, v níž se dočteme, že základní detektivní linií je opravdu vražda faráře Toufara (v románu Doufala), zabitého StB v souvislosti s již zmiňovaným zázrakem. Po tomto zjištění nám vyvstává další otázka: stalo se to doslova tak, jak to v knize popsal autor? Kde jsou hranice pravdivosti? Já jako odpůrce tehdejšího režimu bych byla ochotná tomu věřit, avšak autorova slova „to jsem použil jenom jako odrazový můstek představivosti; jinak je příběh i charakter důstojného pána Doufala a jeho zázraku zcela vymyšlen“4) mě vyvedla z omylu. Málokdo si všimne, že v románu jsou využity i prvky anekdotického žánru. Ale proč? Vždyť právě ty tolik vynikají a zároveň podněcují absurdní vyznění situace. V textu vypadají jako skutečné události a čtenář postupně ztrácí schopnost rozlišovat, co je postaveno na skutečnosti či naopak. Formou anekdoty je psaná např. kapitola o maturitách na dívčí sociální škole, která se nám jeví velice úsměvně, a zároveň jsme nuceni přemýšlet o tom, zda by to všechno (od přípravy maturitních otázek na tzv. socialistickou vědu až po samotné zkoušení) mohla být pravda. Žánr anekdoty se dále objevuje v kapitole, v níž Liška sehraje šachovou partii; v pasážích se spisovatelem Arašidovem, v nichž absurdita vyniká nejvíce, když vypráví Legendu o muži s vodkou.

Doteď jsem hovořila (a ještě budu hovořit) o problému jakéhosi literárně nevzdělaného čtenáře, jenž od sebe nedokáže rozlišit jednotlivé literární žánry, kvůli „zmatečnému“ stylu psaní mnohdy ani nedokáže vnímat, co vlastně čte; nedokáže nacházet souvislosti mezi jednotlivými částmi příběhu,… Čím to, že někdo nedokáže toto bezesporu zajímavé dílo plné energie vnímat? Snad se nemýlím, když řeknu, že určitě existují lidé chápající Škvoreckého Mirákl, a i přesto románu vytýkají jeho „nesmyslnost“, absurditu, přílišnou kritičnost aj. Pro vysvětlení nemusíme chodit daleko: mohou stát na straně tehdejší politiky nebo je to prostě jen otázka vkusu. Na druhé straně jsou ale tací čtenáři, kteří smysl díla nepochopí z následujících důvodů: jejich čtení se vyznačuje netrpělivostí, uspěchaností, povrchností, nevyzrálostí, neschopností logicky uvažovat, ale také neznalostí historie. Při čtení Miráklu by měl být čtenář vybaven alespoň základní povědomostí o dějinách naší země. To je důvod, proč někdo ani nepostřehne, že se příběh odehrává na pozadí Pražského jara a že Škvorecký mluví i o sebeupálení Jana Palacha. Někomu se může zdát nepochopitelné spojení komunistického a katolického dogmatismu, k němuž dochází zejména prostřednickým jazykových kontrastů či řazením jakoby nesourodých jazykových prvků vedle sebe. Na mé tváři však tato spojení často vyvolávala úsměv: „Pokrokový duchovní, oblečený pro tu příležitost v černém dresu své církve s rudým kalichem na prsou,...“ 5)

Postavy – další důležitý faktor románu. Jsou vymyšlené nebo pravdivé? Jestliže ano, kdo se pod rouškou smyšlených jmen skrývá? Pokud čtenář čte román nanejvýš pozorně, určitě mu neuniknou jisté podobnosti se skutečně existujícími postavami tehdejší politické a literární společnosti. Já osobně jsem nejdříve rozluštila, kdo je ukryt pod označením „světoznámý dramatik Hejl“. V tomto případě jsem jako u jedné z mála postav neváhala, téměř ihned jsem poznala, že se jedná o Václava Havla. Jednoduchost tohoto rozluštění nejspíše spočívá v tom, že o Václavu Havlovi, našem bývalém prezidentovi, znám asi nejvíce faktů. Zbylé postavy se mi odhalovaly daleko obtížněji, avšak dokázala jsem poznat Vladimíra Párala alias bezpartijního prozaika Nabala, Pavla Kohouta (Vrchcolába), Alexandra Dubčeka pod označením prvního tajemníka, Jana Procházku jako Pinkavu, člena ústředního výboru Strany. Z poloviny jsem odhalila, kdo se skrývá pod jménem Marie Burdychové – Marie Majerová, avšak později jsem se dozvěděla, že postava Burdychové je jakousi „směsicí“ Jarmily Glazarové a již zmíněné Marie Majerové. A ačkoli se za to stydím, ostatní postavy jsem bohužel nedokázala poznat.

O románu Mirákl by se dalo mluvit hodiny, mj. bychom mohli rozebírat užívání symbolů (křesťanských, obecně platných i komunistických), pro román příznačnou nenávratnost času aj. Jaké je tedy celkové vyznění díla? V jedné americké internetové diskuzi se objevil názor, s nímž nejsem ochotna souhlasit, že jediné, o co Škvoreckému šlo, bylo ukázat nelehkou situaci mladého učitele, zamilovaného nešťastnou láskou do své žákyně Lišky, a to vše na pozadí politických událostí, které tomuto tématu dělají jen doprovodnou kulisu. Autor tohoto tvrzení evidentně s Československem a s tehdejším režimem nemá pranic společného, jelikož bere tyto dějinné události na lehkou váhu, či spíše jeho čtenářská zkušenost nedosahuje vysoké kvality. Liška sice hraje v románu důležitou roli, jenomže já v celkovém vyznění díla vidím víc než pouhý náhled na Lišku jako sexuální objekt. Mezi hlavní dějové linie románu bych zařadila Dannyho učitelskou dráhu, zázrak-podvod z roku 1949, ale také události odehrávající se na pozadí Pražského jara a srpnové okupace. Autor nám chtěl podat obraz o době, v níž žil, o životě v politických kruzích, mezi umělci a intelektuály. Prostřednictvím těchto postav se autorovi podařilo zachytit tehdejší dobu, jeho cílem totiž nebylo vytvořit dokument či popis života umělců a politiků. V závěru knížky se dozvídáme o nepochopitelnosti života a dějin, které, stejně jako pravdu, detektiv nikdy nechytí, což dokazují slova: „...myslel při tom na život, který teprve přijde. Na tu špatnou detektivku, v níž pachatel
se jmenuje Pravda, ale detektiv ho nikdy nechytí. Občas, snad, zabliká nějaké řešení, jenže vždycky je přitažené za vlasy, nepravděpodobné. Vypadá třeba krásně, ale platí jenom v literatuře.“6) Smysl díla vidím i v zobrazení rychle míjejícího času a jeho nenávratnosti, kterou si Danny uvědomuje prostřednictvím mizejících přátel a lásky. V doslovu Miráklu se můžeme dočíst, že „ve světě efektivních a rychlých řešení hájí zpozdile „jen“ věčnou starou hodnotu, jakou je lidská svoboda“.7)

Ať už jsem Mirákl pochopila správně nebo naopak, cítím se být obohacena o určité poznatky, a proto mohu s klidným svědomím říci, že v žádném případě nelituji času stráveného nad touto knihou. Nejenže jsem se pobavila, ale také jsem se dozvěděla zajímavé poznatky z našich dějin, a to mnohem zábavnější formou, než by bylo čtení historických knih. Hlavní je, že jsem si z románu vzala pocit čtenářského uspokojení a kdoví, možná jsem i zvýšila úroveň svého čtenářství.

Ovlivnil mě něčím román? Jelikož mám jasně vyhraněné své životní postoje a názory, už sebou, na rozdíl od jiných, kteří jsou schopni měnit své postoje a názory z minuty na minutu, nenechávám manipulovat – ani lidmi, ani ničím jiným. Proto mě Mirákl nedonutil takzvaně „překopat“ svůj dosavadní žebříček hodnot, ale i přesto se něco změnilo: donedávna jsem cítila opovržení a snad i nenávist vůči všem komunistům, jejímž důvodem byl způsob života mé rodiny v době, kdy moc nad státem měla Strana. Nyní se cosi změnilo: uvědomila jsem si, že ne všichni komunisté byli špatní. Mezi těmito komunisty byli i lidé litující svých činů, lidé zklamaní ideologií, které zpočátku natolik věřili, spisovatelé a umělci, kteří se nechtěli vzdát své milované práce… Byla jsem donucena trochu otevřít oči a říct si, že člověk je přeci pořád jen člověk.

Nevím, zda jsem tímto prokázala čtenářskou zkušenost hodnou vysokoškolské studentce, ale domnívám se, že je mnohem zajímavější uchopit toto téma z konkrétního pohledu, než abych se zaobírala problémy obecnými, o nichž se můžeme dočíst v každé druhé příručce literární teorie. Stejně jako u vyprávění platí slova Jiřího Trávníčka „aby se mohlo vyprávět, muselo se nejdříve něco vědět“, u čtení je to podobné: abychom mohli číst (a rozumět tomu), musíme nejdříve něco vědět. A u Miráklu to platí dvojnásob.

------------------------------------------------------------------------------------------------------
Citace:
1) Conrad, J.
2) Mirákl, vydání z roku 2009, str.
3) Mirákl, vydání z roku 2009, str. 444
4) Mirákl, vydání z r. 2009, str. 580
5) Mirákl, vydání z roku 2009, str. 196
6) Mirákl, vydání z roku 2009, str. 578
7) Mirákl, vydání z roku 2009, str. 583