ANO ubližovala jsem si !!

už je to docela dávno co jsem se z toho dostala.. vlastně já ne ale dostal mě z toho někdo koho miluju a on mě... po rozchodu jsem byla dá se říct nepoužitelná...snažila jsem se jít dál ale on mi zase napsal že to beze mě nemá cenu a že se zabije atd... měla jsem někoho už koho jsem milovala a on byl pro mě jen někdo komu jsem chtěla pomoct do té míry aby beze mě dokázal žít... ae přesně tadle slova o tom že se zabije mě dostala do kolotoče, ze kterého se špatně dostává...řekla sem to jemu mýmu současnýmu a pomohl mi..neodvrátil se ae byl tu pro mě a udělal toho pro mě tolik...někdo si možná řekne že přeháním ae není to tak docela pravda, protože když jste ve stejný situaci tak byť i jen sebemenší podání ruky vám moc pomůže...když někdo řekne tohle téma rodí se mi v hlavě takovejch vzpomínek takovejch pocitů... jednou jak si mám vybrat bud to on někdo koho miluju nebo balíček se žiletkama... ani nevíte jak moc jsem se v té době chtěla říznout byl to klíč totiž jak utéct... a další jak se mi teďko známá za todle pořád vysmívá i když už je to pryč...to hrozně moc sráží člověka a ona jakožto budoucí učitelka by to měla vědět...ae kdybych neměla v něm oporu možná by mě to opravdu dohnalo z5 k tomu řezání... a další pocit to jak mě objímá a říká mi že ty jizvy mi zůstanou navždy a při pohledu na ně si vzpomenu na to co tu každou jizvu zapříčinilo, opravdu každá jizva má svoji historii... je to skoro jako deník akorát tenhle deník nikdy nikdo zničit nedokáže... poznala jsem tudle část a etapu mého života a už bych se k ní nikdy nevrátila... nikdy..teďko stále chodím na stránky s touhle tématikou a stále koukám na obrázky s krví, čtu osudy lidí, kteří se to rozhodli stejně řešit...ae ne proto abych si to připomínala a to abych se utvrdila v tom že se k tomu vrátit nechci, ale proto abych znala důvody jiných a jak to tak čtu tak mám chut těm lidem pomoct.... někdy jen i slabá chvilka člověka k tumhle vrátí... hrozně moc nych je chtěla z toho dostat a neexistuje lepší člověk než ten co to aspon z poloviny prožil... tu část se řezáním...neříkám aby každej psycholog si ty problémy prožil a pak at pomáhá ne to ne... je že člověk co to zažil občas dokáže daleko víc pomoct někomu kdo pomoc od blízkých nechce... občas uvažuju o tom že bych po střední šla na psychologii a pomáhala lidem s těmahle obtížema... protože tihle lidé za svoje problémy nemůžou... a jsou opravdu zoufalí...možná to udělám po střední... tihle lidé si zasloužej být štastní... každej má právo na štěstí !!!