Melancholie

Jak melancholické může být ráno.
Jak smutný může být pohled na ženu,
která ve svém nezastavitelném stáří
zapomněla, co je to láska.
nechala usnout v moři nekonečnosti
svoje touhy, aby zapomněla
jaké to je milovat.

Jak melancholický může být večer
mladé dívky, která usíná
a myslí na toho, který vzal jí vše
její nevinnost, titul princezny
nechává jí plazit se ve špíně
cesty po níž plazí se všichni
kterým zlomili se srdce.

Jak melancholické může být
odpoledne starce,
který vzpomíná na minuty, které byly
které se však už nikdy nevrátí.
Se slzami v očích sleduje podzim
jak padá a blíží se zima.
Nezastavitelně, jako kráčí k němu smrt.

Tak melancholické vše může být
když nasadím si ty brýle melancholie.
V uších slyším melancholické tóny
a srdce tepe melancholickým pohonem.
Vše barevné je ponořené do temné modré.
Všechny úsměvy jsou přikryty rouškou,
která filtruje nádechy a výdechy.

Ale nejmelancholičtější je pohled do zrcadla.
Tak smutná ani není fotografie všech možných mrtvol.
Tak smutná ani není umírající srna, kterou strefil myslivec, když právě přiváděla na svět malé nevinné.
Pohled do zrcadla vyvolává lítost. Lítost. Věčnou lítost. Lítost, která nemizí. Lítost, kterou nikdo nepřijímá. Lítost která hledá svého konce v pochopení jiného. Samozvaná lítost.

Tak už víš, jak moc melancholické to může být?