moje tak nenáviděná slabost

Někdy mívám období, kdy jsem třeba maximálně štastná a stejně upadám do depresí.. už jsem si na to skoro zvykla, teda když to období není ae pak to příde zase... zase ten pocit že sem na světě sama, že mi nikdo nepomůže a ten důvěrně známí pocit prázdnoty... slzy v očích... a chut stočit se do klubíčka a jen tak tišše trpět... jak já tydle období nesnáším... sou to dny kdy neovládám svoje vzpomínky....vzpomínky na někoho na koho si zakazuju myslet, protože ten člověk umřel je mrtvej už tu není a ty vzpomínky stejně jen bolí... ae pak se mi ozve hlásek v hlavě a ten řekne že na něj nemůžeš zapomenout ten člověk tě stvořil a díky němu jsi na světě... ae proč kruci ty vzpomínky a po takové době tolik bolej !!!! jednou sem to už takhle nevydržela a začala sem si drásat nehtama hruď, protože tudle moji bolest já nechci ae to už byl extrém.... to sem brečela...a pak mě napadlo todle...snad sem jen doufala že tu bolest dostanu ze sebe... ae bohužel se tak nestalo...a já zase sedím doma se svýma vzpomínkama a mám chut brečet...je to sice už dlouho takovejch osm let....aae pořád to strašně bolí...každá moje vzpomínka...každá... není jediné, která nebolí... i když sou to krásné vzpomínky tak přesto vyvolají akorát slzy, smutek a pocit prázdnoty... v tu dobu se schovávám za veselé smajlíky na commpu a v smskách a na živo za optimismus... nenávidím faleš ae lidé mě tak znají a já jim starosti prostě nebudu přidělávat... jenže do teďka nevím co tendle pocit stav mysli vyvolává...nezjistila sem to... ae proklínám to že todle prožívám.... jak já to nesnáším... a jak moc mi chybí...to jak mě měl rád...neřekla sem mu nikdy todle... jak sem ho měla ráda...a teďko toho lituju... ae kdo měl vědět že odejde...těšila sem se na něj... a pak mi řekli že se už nikdy nevrátí... nikdy...