Vločky

Tak a zase běžím... Při věčném pokládání otázky proč se mi začíná točit hlava. Únik je někdy výhra , postavení vzdor zase časté hrdinství. Nesnáším škatulkování a pokud máte přesto pocit vyjímečnosti chvil zklamu vás , jsou tak uboze subjektivní až i malý krtek v zemi má pocit čím se ti vysocí dvounozí tvorové uchlácholili. Padá, jedna vedle druhé . Na čepici malého hošíka tvoří překrásné vánoční čmáranice , není divu maminčiných chvalozpěvů, to o čem jako mladá žena začínající novou etapu života snila se možná plní právě v této chvíli. Na sněhových vločkách je hezké to ,že ačkoliv na nás padají tisíciletí a způsoby katastrofy, tragédie , zásadní změny lidských životů stejně je pro většinu lidského pokolení jejich nástup zvláštním prožitkem. Anebo taky jistotou. Ať povládne pravice , levice , totalita či anarchie vločky budou padat na zem bez ohledu na to který zlostný knírek chvějící se pod směšnou pěšinkou právě nahání hrůzu půli světa. Náhlý popud donutí mě zastavit. Až po chvíli si uvědomím ,že zírám s otevřenou pusou . Naco či na někoho je absurdní , je již absolutní tma ale ač nevybaven žádným výkřikem techniky deroucí se jako saň ziskuchtuvých podniků vidím , ne cítím ,že v dáli jsou hory , lesy a další všelijaké útvary ale něco je na nich zvláštního. Sníh. Tiše a milosrdně pokrývá spící krajinu která jakoby děkovala za projevenou náladu a oddaně se sklání před čarem přírody. Zkuste to někdy sami , příležitost je jako na dlani . Až opět začne padat vyražte pozdravit nejbližší útvar samorostů ale dbejte mého doporučení běhu. Nejsem si totiž jist zdali vláčná chůze bude stačit ukrutnému tempu doby které nás pomalu stahuje do svého hrůzného trychtýře...