Slova

člověk sám sebe nedostihne,vždy je před sebou v náskoku
ptám se:jsme výkřiky,nebo melodie času?
Jako hudba která v každém okamžiku umírá aby mohla žít
Člověk jde neustále pozadu pokud hledá,neb minulost a přítomnost jsou stejně odlišné pojmy

Nosíme v sobě obrazy,složité i prosté
Ideály časů nových a lásky těch dávno ztracených
Nakonec zůstanou slova,stejně jako noty v písni
Jsou plytká a zbytečná,syntetická

Dají se vyslovit,ale jsou lživá a mrtvá
Bojím se vzpomínat,bojím se paměti kázně
Svátostí ateisty je hloupé vítězství hmoty
Dívka v červeném nebude už o nic více,čí méně červenější než byla
Přesto i ona vybledne

A já?Neznám toho pána,možná že on mi nechce říct co že to po mě žádá.
Zdrženlivost?Pýchu?

Včera přejel vlak ženu v červeném,nebyla o nic červenější než před tím.
Na zem se svezla její hlava a ruce povolily
Najednou tam byl zmatek,smutek,neštěstí,vzrušení,samota a strach.
A žena tam dál ležela, vytrácela se pod kupou not,které ve mně začínaly hrát
Jako nějaký nový Jazz,kterému někdo rychle napsal noty a pak přeškrtl název.
Žena v červeném není o nic červenější nežli je ta píseň co složila
A přesto už znám jen tu rudou melodii a tvář potkávám potají a nevědomky na ulicích a snech.