A co když ne?

Určitě znáte ten pocit, po něčem toužíte celým svým srdcem. Naplňuje vás to štěstím, energií, zoufalstvím, beznadějí, smutkem, nedočkavostí, ale hlavně nadějí. Nadějí, že to již brzy budete mít ve svých rukách. Natáhnete ji a téměř se dotknete konečky prstů... když vtom se to rozplyne jako bublina. Zavřete oči a všude kolem sebe cítíte to, po čem jste toužili ze všeho nejvíc. Myslíte si, že je konec. Tušíte to. Víte to.
Slzy naplní vaše oči, až se z nich stane bezedná studna.
Je to zlověstné. Cítíte to hluboko uvnitř srdce, hluboko ve vás, ale nikomu to neřeknete. Bojíte se to vyslovit. Bojíte se říci, že je konec. Nebo je to jen nový začátek? Každopádně je to změna, zásadní změna ve vašem životě.
A hlavní otázka zní: Dokážete se s ní vypořádat? Smířit se s ní? Zvládnout ji? A co když ne?
Co budete dělat, když se vám rozplyne úplně všechno? Když zjistíte, že jsteb ztratili podstatu svého života? S tím se nelze vyrovnat, nebo ano? Jak?
Přijít v jednu chvíli o vše, je zlé. Zažíž to jednou je bolestivé. Ale dá se to přežít. Zažít to podruhé... víte, co vás čeká, ale stejně to bolí. Ale zažít to potřetí... ze stejného důvodu, jako poprvé... ne, to nejde, nejde se s tím tak lehce vyrovnat. Nejde... Nic nedokáže pomoci. Ani ticho. Ani tma. Nic...
Naopak, tma to vše zhoršuje. Vše se zdá mnohem blíž, mnohem skutečnější...
SAKRA!!!
Jen pouhý výkřik do tmy? Či pouhá pohnutka mysli... zničené mysli, zabíjející hloupou duši. A tak se ptám PROČ? Proč člověk vždycky v jednu chvíli ztratí tolik věcí, které jsou pro něj nejdůležitější? Bez kterých už nedokáže žít? Má vůbec cenu snažit se jít dál???