Má vůbec smysl psát?

Dovol bych si krátký úvod, tedy pro jistotu začnu citací z článku o Makabejském povstání.

//
"Jako nástupce určil svého třetího syna Judu, který měl pro svou sílu přezdívku Juda Makkábí - Juda Kladivo."

Jojo říkaj si historici, ale doopravdy to opsali od Paoliniho: "Roran the STRONG HAMMER" (Roran Kladivo), stějně jako celé Makabejské povstání je pouhopouhá replika na téma povstání proti ra'zakům... (V knize Eldest) Fakt trapný tohle... Musím říct, že ti Židi, co si říkali že si vymyslí nějakou historii opravdu, ale opravdu nemají fantazii...
//

Stejné příklady najdeme i u uznávanějších autorů, jako třeba Jana Ámose Komenského „Labyrint světa a ráj srdce“, kde celé jeho dílo velmi připomíná rozmluvy Mojžíše s bohem na jeho daleké cestě do země zaslíbené a závěr kde je Poutník odkázán, aby se vrátil domů. Je více než nápadně podobné zákazu Mojžíšovi vstoupit do země zaslíbené.

Když jsem byl malý (tedy alespoň vzrůstem), byl jsem nadšený ze všech příběhů, zápletek a nenadálých konců. Bohužel jsem postupem času zjistil, že pořekadlo „vše bylo už napsáno“ je pravdivé. Pak tedy spatřuji zbytečnost i v psaní povídek, případně knížek – pokud je tedy cílem sdělit nový příběh. Protože byl už jednou napsán.

Při hlubším zamyšlení si uvědomuji, že pak jediné o co tady běží je jediné slovo: „zaujmout“. Druhá myšlenka by asi těžko šla vystihnout jedním slovem. Její ztvárnění by mohlo znít asi nějak jako: „předat myšlenku“. A tak potom tedy budiž požehnáni lidé, kteří „píší“ srdcem, protože já píši hlavou. Proto sebevíc vykonstruovaná myšlenka bude vlastně přejatá pospojovaná z mých vědomostí. Vystihnutím názorové a myšlenkové klece do které jsem se narodil – s jménem evropská kultura.

Napadalo mě tisíc věcí a skrze promýšlení těchto myšlenek jsem se setkal s Biblí, Goethem, Linné, Kantem, Freudem, Caesarem a dokonce samotným otcem evropské filozofie Platónem (hlavně v teorii dokonalého státu) a mnoho dalších. Dokonce když jsem přemýšlel o vojenství (ano to jsem byl malý) a výmýšlel k různým válkám jistá vylepšení, tak jsem zjistil, že někdy byla dokonce zavedena a měla velký úspěch – příkladem je třeba Frankorps v první světové válce, kde jsem vymýšlel jak by měly být strukturované malé úderné týmy pro boj s nepřítelem. V závislosti na pravidlu, s jednotou dochází ke ztrátě efektivity.

Má tedy smysl vymýšlet věci i když byly dávno objeveny? V tento moment odpovídám v rozporu s mojí předchozí úvahou: "Ano má!" Bohužel to už nebude sloužit k obohacení lidstva, ale jako potrava naší duše. Jako jedinečný důkaz naší identity.

Má tedy smysl psát, i přesto že vše již bylo jednou napsáno? "Ano má!" Jak pro potěšení své a hlavně pro potěšení lidí s podobným pohledem na svět.

Jen z těchto důvodů bych moc rád všem vzkázal: „Přemýšlejte, pište, kreslete, TVOŘTE!“ a naleznete sami sebe.