Za Zrcadlem

Vešla jsem do pokoje a postavila se k zrcadlu. Jen u něj jsem byla sama sebou. Hleděla jsem na svůj odraz a mluvila k sobě. Ale opravdu jsem mluvila sama k sobě? Opravdu to, co jsem v zrcadle viděla, byl můj pokoj? Nezdálo se mi. Jako vždy mě pohltil známý pocit nevědomosti, neznáma.
Ne, nebyla jsem opilá. No dobře, dala jsem si jednoho panáka vodky... dala jsem si vodku. Ale to se mnou přeci nic neudělá, ne?
Dobře, k té vodce jsem si dala ještě trochu whiskey... ale ani to neznamená, že jsem byla opilá! Protože tenhle pocit jsem měla i po ránu a to jsem byla stoprocentně střízlivá! Myslím. Doufám. Určitě byla!
Udělala jsem další krok k zrcadlu a natáhla ruku.
"Copak asi skrýváš za tajemství?" ptala jsem se samy sebe, než zrcadla. Přeci by mi nemohlo odpovědět, ne?
Připadala jsem si směšně, jak jsem tam tak stála a konečky prstů se blížila k té skleněné ploše. Ale byla opravdu skleněná? Nezdálo se mi to jen?
Ve chvíli, kdy jsem se dotkla povrchu zrcadla, projela mi celým tělem taková zima, jaká mi nebývá ani v únoru. Jakoby vycházela zevnitř mého srdce.
Ne, to se mi jen zdálo, určitě. Máte pravdu, jsem opilá. Měla bych si jít lehnout.
Otočila jsem se k zrcadlu zády a chtěla odejít, ale to klapnutí mě zarazilo. Přísahám, že se mi na krku zježily všechny chlupy! Ne, že by to klapnutí bylo silné, nebo hrůzostrašné, ale v pokoji jsem byla jen já a já byla bosa! Odkud tedy mohlo vyjít?
Znovu jsem se podívala k zrcadlu - na zemi ležela sponka do vlasů, kterou jsem nosila jako malá.
Moment... ne, to je hloupost. Nebo...
Když mi byly čtyři roky, to jsem ještě byla ta ťuťuňuňu tatínkova holčička, dostala jsem sněhověbílou sponku s bílou mašličkou. Časem zešedivěla a pak se mi přestala hodit k oblečení, takže jsem ji někam uklidila. Nebo jsem ji ztratila? To už si nepamatuji, je to dávno. Navíc to ani není podstatné. Teď však byla tady! Stále sněhověbílá. Ne, vážně bych si měla jít lehnout, už mám vidiny. Za chvíli uvidím bílé myšky, ne?
Sklonila jsem se pro sponku a dala si ji do vlasů.
Nevím proč, ale cítila jsem zvláštní mravenčení. Tedy... ano, cítila jsem ho. Určitě. Nebo ne? Já nevím!
Zadívala jsem se do zrcadla a nadskočila leknutím. Ano, viděla jsem samu sebe, ale ne tak, jak jsem vypadala. Neměla jsem světlé vlasy, ale černé, dlouhé a... kudrnaté? To je směšné, nemohla jsem mít přeci kudrnaté vlasy!
Celkově mě můj odraz odpuzoval. Vypadám snad jako... jako... jako nikdo. Raději. Ne, je to hloupost. Já jsem já, veselá, usměvavá... barevná! Ano, to hlavně. Barevná. A ne černá. To opravdu nehrozí.
Znovu jsem se dotkla zrcadla, stále mrazilo. Chtěla jsem to vydržet, opravdu, ale... nevím, co se stalo. Možná prasklo?
Tu noc jsem usínala zmatená. Stále jsem se snažila přemýšlet nad tím, co jsem viděla v tom zrcadle.
Nevěřila jsem tomu, že je to skutečné, nejspíš jsem opravdu jen byla opilá. Tak proč jsem se ale probudila s tou sponkou ve vlasech?