Vězni-aneb zanedbaná probační a mediační služba u nás

Každý z nás se jistě na své cestě životem setkal s tzv: rozdvojenou cestou. Víte která je správná ale ta druhá je možná lákavější. Někdy to může být prach obyčejná honba za penězi jindy zase hloupost nebo platební neschopnost a občas taky neznalost zákona či afektovanost. Sejít ze správné cesty zkrátka může každý. Každý kdo se dostane do větších problémů se zákonem končí za mřížema.

Život ve věznici není zrovna procházka růžovým sadem. To víme všichni. I přesto se mezi námi najdou tací, kteří řeknu že tam jen sedí a nic nedělají. Málo kdo si však uvědomí že vězeň kromě svobody ztrácí často i rodinu. Zpravidla přijde o rodinu a hlavně soukromí. Vězeň nemá žádné soukromí. Tyto ztráty jsou často nejbolestivějšími. A co teprve odsouzení k doživotnímu výkonu trestu. Málo kdo si dovede tento trest představit v praxi. Teď by to mohlo vypadat že všechny lupiče,neplatiče a vrahy omlouvám. Tak to není. Tato práce nebude slepá. Podíváme se na stránky bílé i černé.

O vězně už se zajmám přes dva roky. S několika si i píši. Právě já jsem přijala tu šanci. Šanci vidět tuto problematiku z obou stran. Čím více se nad tím zamýšlím vidím v našem státě začarovaný kruh. Vlak do kterého když nastoupíte už nelze vystoupit. Někteří lidé si třeba ani neuvědomují, že se jejich chování označuje jako trestná činnost. Podívejme se tedy společně na jeden kuriozní případ s tragickým koncem. Kdy vlastně jen upadla sekera.

Juraj Kučerák – Ve vězení je za dvě brutální vraždy sekerou. Jedním z brutálně zavražděných byl jeho vlastní strýc.

Co člověka vede k tomu že zabije vlastního strýce?

Prostě byl na mě zlej, ubližoval mi. Byl tam alkohol a tak.

Jak to bylo, jak jste ho zabil?

No zabil jsem ho...Poprvé jsem mu ublížil, to bylo nějak v roce 1991, za to jsem byl zavřený. Tenkrát s tím ještě vylezl, v roce devadesát jedna. Dostal jsem těžký pokus ublížení na zdraví a podmínku na 30měsíců. Po vazbě jsem měl zákaz k němu chodit,navtěvovat ho,přibližovat se k jeho baráku, a tak. Jenomže on byl sám a já jsem neměl kam jít, byl tomůj strýc. A když jsem ho navštívil, taky mi ho bylo líto že byl sám.

Ale proč ta vražda?

Prostě jsme pili a hádali jsme se. Měli jsme mezi sebou konflikty,hádky. Na stole ležely nějaké peníze, myslím že nějaký sociální dávky. Byly to moje peníze. Strýc si ty peníze prostě vzal a dal do kapsy. Potom jsme se začali prát. Mlátili jsme se židlí a nakonec jsem mu šlápnul na ohryzek a chvíli na něm stál.

To už jste věděl že nežije?

To jsem nevěděl. Myslím že už byl mrtvej. Já jsem byl ožralej. Já nevím, co jsem dělal. Tak jsem ho tahal po zemi a přemýšlel co s ním. Pak jsem šel ven, na chvíli, a vrátil jsem se zase zpátky. A pak jsem vzal sekeru a ne že bych ho sekl, ale pustil jsem to z ruky a ono mu to sjelo takhle po krku, že ho to seklo. A už jsem viděl, že tekla krev. Myslel jsem si, že možná bude živej, nebo co.


Jenom jste pustil sekyrku...
Jenom jsem ji pustil a to ostří mu spadlo na krk.

Jejda!!!

Ve vězení se dost špatně uchází o práci. A když už práci můžete jako doživotní vězeň vykonávat, tak maximálně 4 hodiny. Vždyť my nezamřížovaní normálně pracujeme 8hodin. V čem jsou oni jiní? Naopak zasloužili by si práce víc. Přiznává to i jeden doživotně odsouzený vězeň Miloslav Sláma. Ostatně ten nám ukáže a odpoví na otázku jestli se vyplatí ve věznici pracovat.

Miloslav Sláma – Přezdívaný taky jako ,,Fantom pražských babiček“ - věznice Valdice
(Dvě vraždy, jedno ublížení na zdraví s následkem smrti, 27-loupeží,7-krádeží,
2-podvody, 41 – případů kdy porušil domovní svobodu. Celkem 84 trestných činů.)

Vyplatí se ve věznici pracovat?

Po mé žádosti o práci jsem ve věznici dostal příležitost pracovat. Má pracovní doba je jen 4 a půl hodiny denně. U nás doživotně odsouzených nelze umožnit osmihodinovou pracovní dobu a naše zázemí se bere jako pracovní terapie. Jsem rád i za to. Někteří spoluvězni totiž nemají ani tuhle možnost, místa jsou omezená. Celkem nás tu na oddělení pracuje osm. Dělám pro soukromou firmu papírové obálky, které se z předem nařezaného papíru musí nejdříve pomocí plechu nahýbat, složit, slepit, a pak je po čtyřech stech kusech kusech naskládat do papírové krabice. Za jednu hotovou krabici dostanu 184Kč hrubého, čistá odměna je po všech srážkách necelých 20Kč. Měsíční základní mzdu mám kolem 1656Kč, 9krabic to je 3600kusů obálek. Po zaplacení zdravotního a sociálního je čistá odměna 1448Kč. Z této čisté odměny hradím výhradně výživné, náklady výkonu trestu a soudní pohledávky. Po tomhle rozúčtování je moje odměna za měsíc 173Kč. Nejradši bych pracoval 8hodin denně. Nechápu proč to nejde.


V souvislosti s touto výpovědí jsem si našla článek na internetu. Dovolím si zde kousek použít.

Praha - Poslanecká sněmovna se vzácně shodla - chce, aby vězni museli pracovat.Poslanci drtivou většinou schválili zákon o výkonu trestu odnětí svobody, který zvýší počet pracujících odsouzených.Nikdo se už vězňů nebude ptát, jestli pracovat chtějí. Odříct budou moci pouze práci u soukromé firmy, pokud je však věznice pošle pracovat pro stát, obec či neziskovou organizaci, nesmí odmítnout.
Konečně je to napadlo kluky poslanecký :o)

Ano sice je to napadlo ale... Článek je z roku 2007 a mám pocit že doposavad se nic moc nezměnilo. A zákon ejhle světlo světa ještě nespatřil... Že by neměli čas?

Ještě že se o to stará alespoň věznice sama o sobě. Vězni mají možnost se alespoń věnovat vzdělávání a tvůrčí činnosti. Jenže má to háček. To jim na zdravotní a sociální pojištění nevydělá. A tak se vězňům dále navyšují dluhy. Svým způsobem má štěstí doživotně odsouzený vězeň v tom, že aniž by pracoval a něco platil vždycky ho ošetří a dostane dávku tzv: sociálního kapesného 100Kč na měsíc. Vznikne malinká dírka ve statní pokladně. Jenže to je jeden případ a takových je mraky. A tak tu máme pořádný odtok peněz.




To jsou ale jen ty doživotní vězni. Těch je málo. Jenže jsou tu odsouzení na několik let. Pojďme se podívat jak to vypadá po propuštění. Opustí bránu vězení. Jsou nadšeni ze svobody ale zároveň je svírá strach. Většina z nich nemá kam jít. Z vězení dostanou 300Kč věci ve kterých je zatkli a kontakt na probační a mediační službu či psychologa. Většina chlapů než by si dali pomoct raději budou trpět. První den zkouší kontaktovat rodinu, která se jich zpravidla bojí a nechce je vidět. První noc takový člověk stráví někde na ulici. Málo kdy jsou vězni informováni a připravováni na civil. Nevědí o azylových domech. Špatně se jim hledá práce. Nemají kde být ani co jíst. 300Kč, kterými byli vybaveni se rozplyne bleskovou rychlostí. Zpravidla kuřákům, kteří si konečně libovolně mohou zakouřit. Dál si dojdou na první jídlo. Nejlepší je pro ně obyčejný majolkový salát a potraviny podléhající rychlé zkáze protože ve věznici se jim tyto potraviny nedostávali. (Vězeň nemá právo na ledničku nebo uložení věcí do ledničky.) První noc stráví na nádraží. Po dvou až třech dnech už nemá finance. Má hlad. Je mu zima nemá kde spát. Dochází cigarety. Tyto stavy strádání zpravidla každého navedou na tu špatnou cestu. Oběvují se první krádeže v obchodech a problémy. Nastupujeme znovu do vlaku ze kterého nelze vystoupit. A tak zanedlouho tytéž lidé končí ve vězení znovu. Znovu neplatí. Znovu nepracují. Znovu nastává ten samý koloběh. Státu se začíná zvětšovat únik peněz. A přitom by stačilo tak málo... Soustředit se více na probační a mediační službu. Konzultace psychologa a těchto pracovníků s vězni. Dát jim práci.

A co trest smrti?Možná by lecos vyřešil.

Možná jo možná ne. Kdo ví. Znám vězně, které bych já osobně ihned nechala popravit. Jsou to lidé s nevyléčitelnými úchylkami. Deformací osobnosti a napáchaly skutky, které už nikdy nemohou odčinit. A nebo svých činů ani nelitují. Dále tu máme různé náboženství a rituální praktiky. Tyto praktiky jsou často v rozporu se zákonem. Také jsou vězni vraždící podle různých návodů nebo počítačových her. Je to určitý druh fanatismu. Možná by se hodilo využít zase nějakého konkrétního případu.

Michael Kutílek a Josef Kott – začátkem května 1990 zavraždili vrátného v Nýřanech, dvě sedumnáctileté stopařky, které svázali a brutálně ubodali v lese, a pražského taxikáře. Nakonec na pomezí středních a západních Čech prostřelili hlavu řidiči kamionu.

Pane Kutílku vysvětlete mi kauzu ,,stopařky”, tomu vůbec nerozumím.

Tomu nerozumí skoro nikdo. Páni, co to soudili, ani psychiatři tomu nerozuměli. Skutečně nikdo. A když jsem jim po sedmnácti letech řekl, jak to bylo, tak to odmítají a nejsou schopni to vůbec přijmout. Přitom znalci z oboru psychiatrie dodneška nezjistili motiv, proč se tohle všechno stalo. Prostě je to zamlženou snůkou polopravd a lží, které jsem použil, abych do toho Kotta dostal.

Byli jsme s Kottem domluveni v případě nějaké krize mlčet. Takové ty domluvy kriminálníků. Jenomže, bohužel, Kott začal mluvit a mě na základě jeho výpovědi chytli. Měl jsem v té době před svatbou, všechno mi to překazil, tak jsem se pak snažil všechno shodit na něho. Jo, mohl jsem všechno popřít a říct ne. Jako to popřel on. Jenomže já to udělal tak, že jsem zvolil jinou metodu: Ano,já, ale společně s Kottem. Tím to bylo věrohodné a odsoudili nás oba. Což byl smysl toho všeho, abych Kotta dostal a pomstil se mu, že to shodil. A ono to vyšlo. Protože to byla pro vyšetřovatele i soudce nejschůdnějí cesta. Než aby se museli pracně vším probírat, hodnotit, kdo co spáchal atd. Tak nás sejmuli oba a vůbec jim to nevadilo, že Kott v těch Nýřanech vůbec nebyl, u těch stopařek seděl v autě... Mně jde někdy úplně mráz po zádech, jak to bylo jednoduché. Jakým způsobem lze dostat člověka do kriminálu na doživotí.

Takže vy jste jeli autem, viděli dvě holky...
Ano..
Tak jste jim zastavili a vzali je do auta?
Ano...
A dál?
Jeli jsme dál, směrem na Prahu, a pak jsme odbočili. To bylo někde před Berounem, už si přesně nepamatuji to místo, zajeli jsme do lesa. Tam jsem je postupně odvedl a provedl takový ten rituál, který měl nějakým způsobem zklidnit situaci.

Na vysvětlenou-Jeli z vraždy z Nýřan. Kott tam jel za ním až když byla vražda provedena. Když to uviděl začal hodně pít a bylo mu ztoho zle. Rituál Kutílka ho měl uklidnit pomocí satanistické síly. To Kott nevěděl jen seděl v autě opodál a čekal až se všichni vrátí.

Myslíte že se to může stát každému?

Může se to stát každému, kdo si bude zahrávat se satanismem.

Ty dvě holky myslíte si že, věděly že,se stávají obětí nějakého rituálu?

To nevím.

Řekl jste jim to?

Odváděl jsem je postupně. Kdyby tam byly obě najednou, tak aby se to nějakým způsobem nerušilo, že by třeba jedna začala utíkat. Taky kvůli technologii činu jsem je odváděl postupně. Tam jsou různá zaříkávadla.

Vzal jste těm holkám něco?

Akorát ty, kovové předměty, které nemohou být při rituálu na těle. Jinak nic.

Ve spisu je že na sobě měli osmdesát bodných ran. K tomu je potřeba je takhle pobodat?

To je po dobu toho zaříkávání. Tak se to má provádět. A levou rukou.

Tohle byla ukázka jednoho z nejbrutálnějších činů u nás. Dle mého úsudku by si tento člověk zasloužil trest smrti.

Otázkou však zůstává jak by vypadal takový trest smrti v praxi. Tím se ovšem ani zabývat nebudeme, protože v naší ,,nemocné” společnosti je trest smrti nepřípustný. Jsme totiž země úplatkářů. A bohužel i justičních omylů. A tak by se také mohlo stát, že by umírali nevinní lidé. Záleželo by pak jen na tom kolik kde a komu zaplatíte za jeho likvidaci. Nakonec by to dopadlo tak, že bychom si prakticky zlegalizovali vraždy. Zkrátka trestné činnosti se v našem státě daří dobře. Je vůbec možné aby společnost na takovéto úrovni povolila trest smrti? Co myslíte? V tuto chvíli máme každý subjektivní názor. S tím že každý tuto myšlenku tak podivně převaluje v hlavě. Nakonec stejně usoudí že to má jako všechno svoje pro a proti. A trvalo by strašně moc přemýšlení abychom se přiklonili k jedné nebo druhé straně.