Princip...

Jak pracuje svět? Tisíciletí zůstávala odpověď na tuto otázku velkou neznámou. Dnes vám na ni však, doufám, dokáži odpovědět. Chci se však ujistit, že nejste duševně slabí a že jste ochotni pro pravdu zbavit se veškerých iluzí a že byste pro ni byli ochotni zahodit vše, co máte, protože u některých z vás, bojím se, to opravdu hrozí.

Zakladatelé náboženství si často stvořili teoretickou prapříčinu světa a od ní odvíjeli význam světa. Naproti tomu vědci se pokoušeli sbírat střípky světa, a dostat se tak k prapříčině všeho. Ti první bývali většinou na obtíž, ačkoli výjimky se najdou. U druhých tomu bylo na opak. Veškeré důkazy, které použiji, mohu použít jen díky svým vědeckým předchůdcům. Archimedes, Newton, géniové, kteří neměli dost informací, aby pochopili svět, ale vytvořili schůdky, po nichž jsem kráčel k poznání. A po nichž dnes povedu já vás.

Začněme pomalu. Jaká je motivace lidí v tomto světě? Základním cílem, kteří mají téměř všichni lidé společný, je přežít, v tom se mnou jistě budete souhlasit. Tento cíl je znám i od složitějších mnohobuněčných organismů, například hmyzu. Je však jen střípkem toho, co je vlastně naším cílem v tomto světě. Seberealizace, láska, sebezachování, touha po uznání… dohromady tvoří jediný celistvý příkaz – zachování druhu. Seberealizace je způsob, jak podporovat společnost. Láska je zdrojem potomků, které budou tvořit budoucí společnost. Aby byl člověk uznáván, musí většinou učinit něco důležité a pozitivní pro společnost. A k tomu všemu je potřeba být na živu – sebezáchova. Samozřejmě, vyskytují se i výjimky ale kde se vzali ty vysvětlím o kus dále.
Shodneme se tedy na tom, že základním cílem člověka je být užitečný společnosti? To bychom se však hluboce spletli. Je to totiž mnohem bizardnější - aby své geny zachovali jen ti schopnější, dochází mezi námi k boji, na jehož konci nestojí ti s nejlepšmi schopnostmi, jelikož díky moderní technologii atd. se příroda uvnitř nás nestihla přizpůsobit... obvykle pak vítězí ti nejschopnější(rozuměj podlézavci, bezcharakterní jedinci, neb oni umějí s mocí zacházet) z těch kteří mají možnosti. Někteří lidé tvrdí, že lidská duše je nesmrtelná, přestože taková věc, jak se vám později pokusím dokázat, neexistuje. Nicméně to odbíhám. Člověk dospěl do stádia společenského organismu – jsme někde mezi samotářským organismem a mravenci. Většina z nás by nebyla ochotna padnout za společnost a žádný z nás by neunesl delší mučení. Jedeme každý za sebe, ale čím blíže jsme smrti, ať již kvůli stáří, či nemoci, ši ohrožení, tím více sílí snaha učinit něco pro společnost a slábne pud sebezachování. Dokud nám však smrt nehrozí, většině z nás jde o vlastní luxus. Ruku na srdce, posíláme SMS za 15 Kč, na pomoc postiženým oblastem, ale kdo z nás by prodal televizor, počítač, atd. aby těm lidem, byť by třeba byli ve stejném městě, pomohl?

Dosáhneme-li cílů o které nám jde, prožíváme uspokojení, štěstí, radost. Nabízí se otázka, co to vlastně ta radost je? Jelikož vědci od přírody, s několika výjimkami, na nějaké duchovno, co se vědy týče, kašlou a jsou to, v daném okamžiku, materialisti jak kopyto, začalo pár lidí uvažovat nad tím, zda li radost nemá chemický vzorec… a ejhle, našli ho, respektive několik vzorců. Jedná se o Endorfiny, hormony štěstí. Nabízí se další otázka… kde se berou? V mozku existují centra buněk, které endorfiny produkují. Různé aktivity, více či méně prospěšné společnosti, či samotnému jednotlivci jsou těmito centry zaznamenávány a do krve jsou pouštěny endorfiny… Přicházím k další výjimce – drogy i alkohol tyto centra uměle nutí vypouštět více endorfinů. A o endorfiny jde nám. Ty cíle, za které vlastně bojujeme, nejsou důvodem, proč za ně bojujeme. Bojujeme v očekávání většího množství endorfinů v krvi, případně při ohrožení pro zachování získané hladiny. Nemáme rádi lidi. Evoluce z nás udělala společenské tvory, neboť v množství je síla a tak nás vybavila tak, aby se Endorfiny uvolňovali při přátelských interakcích. Protože přátelské interakce nejsou nic víc, než tvorba záchranné sítě, kdyby něco v životě náhodou ruplo a my potřebovali pomoc. Proto se cítíme dobře s přáteli, ne proto, že máme rádi je, ale proto, že máme rádi endorfiny, které se vypouští do krve. Láska je pak jen způsobem, jak najít vhodného partnera pro zplození nejvhodnějších potomků.

Akceptujeme-li toto, dojde nám, že až tak svobodní nejsme. Nemůžeme si vybrat cíle, to ne, ale můžeme si vybrat cestu k nim, ne? Ne? Ne! Musíme si uvědomit, že je zde další věc, která nás tvoří. Vždy se rozhodujeme jen na základě předchozích UCHOVANÝCH zkušeností, a momentální nálady, která se utváří z předcházející momentální nálady a tak dále zpátky přes předky až po šutry. Takže... nemáme li svobodu volby, existuje nějaká duše? Asi těžko, co? Není zde žádný náhodný faktor. Není zde žádný faktor výběru… jsme jen padající kámen, kterého cesta byla dána jeho okolím, jeho pozicí, bez náhody či výběru, nic víc. Ale tím šílenost tohoto světa nekončí.

Největším problémem, souvisícím s teorií velkého třesku je otázka… na počátku vesmíru byla energie, kde se tu vzala? První odpovědí, která musí člověka napadnout, a v níž i já hodnou chvíli bloudil, je „To Bůh!“. Pánové vědci pak přišli s nepříliš inteligentním nápadem – teorie vesmírového stromu, kdy se pra-vesmír začal štěpit na různé vesmíry, z nichž náš je jedním z mnoha, což však neodpovídá na otázku, kde se vzala energie v pra-vesmíru. Já jsem však, bohužel, otevřel oči…

Odpověď na otázku, kde se vzala na počátku ve vesmíru energie a kde se vzaly tři, respektive čtyři nebo pět – prostě počet našich rozměrů, je prostá. Prostě vzniknout nemohly, tedy nevznikly. Můžete říci, že to nic neřeší, ale mýlíte se. Přistupujete k světu jako k „reálnému“. Nicméně logika nám říká, že pakliže něco nějak být nemůže, tak to tak není. Nabízí se otázka, kde jsme se tu vzali... a nabízí se i děsivá odpověď. Nejsme „Reální“, jak to nazýváme. Jsme jistým způsobem nereální a přitom reální. Jediná věc, která existuje bez závislosti na rozměrech je matematika. Můžeme vypočítat supraobjem čtyřrozměrného, pěti, ba i šestirozměrného tělesa, a přitom si takové těleso ani neumíme představit. 1+1 = 2 ve všech vesmírech, někde je však problém k této premise dojít, protože se vše hemží moc rychle ETC. Celý náš svět je složitou parametrickou funkcí o čtyřech parametrech a nepřeberných sinů, cosinů, všelijakých dalších otoček s čísly. Tato funkce nejen vyjadřuje náš vesmír, ona našim vesmírem je a existuje ve všech svých souřadnicích, délkových i časových, naráz. Na základě fyzikálních principů, Heißenbergových relací neurčitosti, je však pro nás nemožné vypočíst jaká rovnice vlastně utváří náš vesmír. Tato funkce má časový počátek, nemá časový konec, a energie na počátku vesmíru vznikla pouze kvůli přidané počáteční hodnotě. Jediná věc, které o této hodnotě víme, je, že je neměnná, což však nemusí platit ve všech takovýmito vesmíry tvořenými funkcemi. Energie by klidně mohla v jiných vesmírech v závislosti na čase klidně kolísat, nicméně na základě logických funkcí.

Z tohoto vyplívá také to, že nejenže mohou, ale musí existovat vesmíry, které plní veškeré fantasie: Od vesmírů Simpsonů, přes Corsicovi fantasie... do kterých se však nemůžeme dostat a ve všech platí společně pouze jediná věc – otroctví všeho, co se v nich nachází, vůči Matematice. Matematika, to jest princip, který tvoří všechny vesmíry. Matematika je nepřekonatelná. Matematika jest loutkař, který tahá za nitky všeho ve všech vesmírech. Matematika, to je alfa i omega, to je vše a nic zároveň. I důvod, proč sedím v depresích a píši tuto úvahu... bylo to neodvratitelné, funkce byla takto nastavena.