Hvězdy

Všechno je ve hvězdách-říká se.
A je to tak?
Černé noční nebe poseté hvězdami jako drahokamy roztroušenými po zemi. Jako střípky rozbitého skla. Jako tisíce rozkvetlých lilií. Jako tisíce prstenů a šperků pohozených na černém hávu noci.
Hvězdy tak magické, zářivé a nedosažitelné. Vidíme ty velké, zářivé jako měsíce i ty malé, vzdálené se světlem mihotavým jako jiskry z ohně.
Každý by je chtěl chytit, držet v rukách jejich záři, tu magickou podstatu jejich existence.
Hvězdy dokáží v každém vyvolat něco jiného. Emoce, city, obavy, odpor. Opravdu v nás vzbuzují, alespoň v někom, jakési niterní snění. Niterní touhu, sen naší podstaty. Jsou důvodem k zamyšlení, důvodem zkoumání, důvodem nočního klidu v nás.
Jsou jako my. Některé vyhasínají a my jsme možná tu noc, když se na ně díváme, poslední, kdo vidí jejich záři. Protože než k nám jejich světlo dorazí, hvězda vyhoří a zhasne na vždycky. Jsou jako my, některé září víc a ukazují se na obdiv, některé jsou malé a září svým skromným světlem. Ve hvězdách jsou naše sny. Sny, po kterých chcete, aby se staly skutečností. Vkládáme je tam, schováváme si je tam. Necháme hvězdy ať je uschovají a hlídají je. A některé sny tam jsou pohřbené, báli jsem se je uskutečnit, nebo jsem měli moc práce a zapomněli jsme snít. Jsou tam naše touhy a nevyslovená přání. Jsou tam dětské modlitby, nevyřčená vyznání, zapomenuté sny. Jsou tam první polibky, první a poslední lásky. Jsou tam vzpomínky, první nesmělé „ahoj“ i poslední tiché „sbohem“. Jednou, snad až najdete čas, lehněte si jen tak po nebe. Pozorujte je , nechte se jimi ukolébat. Shlížejí na nás a my se díváme na ně. Pozorují tenhle svět už od počátku, věnujme jim taky pohled…
Tak co myslíte-je všechno ve hvězdách?