Muselo to takle dopadnout?

“To seš tak opilej, že mi to nechceš říct?”
“Ne mami. Kdyť du zejtra do školy.”
Dveře od pokoje zaklaply a matka opět spustila…
“Ty seš zase zhulenej?” poslední slovo vyslovila tiše a s odporem.
“Ne, nejsem a di už pryč!”
“Já ti to ale nevěřim.”

. . .

Máte tohle zapotřebí? Nechávat se vyslíchat vlastní matkou jako byste byli zločinci? Aby Vás neustále kontrolovali a akorát Vám přidělávali starosti? Jako byste jich měli málo… Váš domov ztratí svůj smysl a posledním místem, kde dokážete utéct světu, je záchod a pár nikým nerušených minut o samotě.
Brzy však poznáte, že jste opravdu sami. Rodičům se vyhýbáte, ploužíte se bytem jako duch.
Hlavně že se mě pořád neptají, co ve škole. Co tedy dělat? Jak se dostat z klece? Zavolat přátelům? A kterým? Těm s kterými jsi trávil nejvíce času obrážením hospod či výletům v autě za vlastně jediným účelem – stočit. Ne, tihle Vám dávno dali na vědomí, že už pro ně nejsi dost dobrej. Píchal sis do ruky. Seš špína.
Potom tě napadá, jak jen si znovu vyčistit hlavu, utéct od povinností a problémů. Vyjet se. He, sehnat neni problém, to už víš. A když jo, tak kámoši vše zařídí, i když to nejsou uplně kámoši, nýbrž vlastně neznámí lidé, které znáš jen z tripů. A pak rychle domů a máma nic nepozná. Tak co uděláš?
Svědomí ti je nejlepším a zároveň nejhorším přítelem. Říkáš mu “Ten Druhý“. Vyvstanula ti myšlenka. Vše je již zbytečné. Nemá cenu se tomu bránit, vždyť je to tak přirozené. Nebudeš první ani poslední. Tak to máš rád. Poslední cesta. Třeba uslyšíš famfáry. Třeba ne. Co to změní? Již pro tebe nic není. Jdeš sám. Jdeš sám tou chladnou tmavou uličkou. Jdeš sám a navždy. Poslední slova?