Posedlost

Kde jsem a co tu dělám? Hledám odpověď v očích...v těch očích...je za nimi oheň. Je nejhorší, že v nich chci najít odpověď, aniž bych se do nich musela podívat, možná se bojím.. Ale to nejde.. Říkám, že to nejde, a že se do nich bojím podívat. Ne, já to neříkám. Jen myslím. To je zvláštní. Neměla bych to začít říkat? Když já ráda myslím...ale myšlení bolí. Ano, měla bych to začít říkat, ale já mám myšlení ráda...mluvení je těžké...myšlení bolí...mhm. Nevím, co mám dělat.
Bojuji o svou duši. Je tam temnota a chce dovnitř, ale já ji nechci pustit. Nepustím ji, aspoň si tak teď připadám, jenže když ji nepustím, nedozvím se, co je zač. Ale vždyť já to vím. Nebo ne? Ne, já vlastně nemůžu tvrdit, že to vím, vždyť nemůžu tvrdit že znám něco, co jsem nepoznala. Vážně? Asi...bojuje. Je jako tmavý flek, slepý flek. Chce dovnitř a nepovažuje za nutné klepat, jen pomalu leptá stěnu a dostává se hloub a hloub. Ale já vlastně nevím, co chci. Mám zůstat taková? Je to lepší? Nebo se mám změnit? A jak změnit? Jsou vlastně jen dvě cesty, bojím se obou cílů i obou cest. Na jedné je nebe, krásné průzračné zasloužené a čisté nebe. Je to krása. Ale copak na anděly neprší a nefouká jim tam vítr? Najednou je má povýšená duše zmoklá jako štěně a třepotá se zimou. Nechtěla jsem říct (ale vždyť pořád myslím!),že druhou cestou je peklo, tak to nevidím. Jen cítím ty plameny. Je jich spousta, jsou tak nádherně zářivě oranžové.
Je mi zima. Asi...nevím...ale nejspíš ano, často se takhle třesu, potřebuji se zahřát. Dlaně k ohni, rozproudí se mi krev. Aha. Ale co je tohle? Hořím, nemůžu dýchat. Zase se třesu, nic nevím, nic nevidím ani necítím. Vodu! Kde je voda? Kam se sakra poděla? Vždycky jí bylo kolem plno...
Jsem špinavá od bláta, rozcuchaná a poblázněná. Kde to vlastně jsem? Oni jsou tak blízko, ale přitom tak daleko! Slyším je, ale neposlouchám. I když vlastně poslouchám ale...opravdu řeší tohle? Motá se mi hlava...potřebovala bych ten středobod. Někde se chytit, přečkat tu bouři. Kde jsou ty jeho oči? Jediná záchrana, které se tak zoufale bojím... Světlá se v nich střída s tmavou, není to zvláštní? Chtěla bych vidět tu černotu... Mám ji na sobě, v sobě, obklopuje mě a uklidňuje, jak kdy, nic nevím. Mám v hlavě mrak, a strašnou mlhu, nic nevidím. Motám se kolem dokola a šmátrám po něčem, čeho bych se mohla chytit. Bože, zase tak hnusná larva, černá, dlabe se hloub a hloub. Je to tak zvláštní, jako stát na vysokém pohoří a klopýtat, čekám jen, na kterou stranu propasti se zřítím.
Bylo by to jinak lepší? Kdybych se rozhodla? Pomohlo by to? Už nevím ani to, začínám mít vážně vygumovaný mozek. Motýlek touhy se třepotá někde nad mořem květin nejistoty a blíží se bouřka, už by se měl všechen ten humus smýt. Ta černá jde pořád dál a já si nadávám za pouhou myšlenku jí podlehnout. Asi by to bylo krásné, jenže já nevím, co je zač. Už nechci žádné černé fleky na zářivé bělobě. Ale vím, že ona není bílá, JÁ nejsem bílá. A nechci být černá. A nevím, kde jsem a co chci. Asi skončím s tím, ža svět nesmí být černobílý. Myslím, že už můžu myslet...nebo možná ne, ale vždyť je to jedno... Už na to všechno reaguje i moje tělo, snad. Asi by stačilo otevřít oči. Ano, to jednou udělám...ale teď, teď se postarám o jednu věc. Abych to neudělala.