Slibem nezarmoutíš

Všichni v jednom kuse něco slibujeme. Zubařům, že si ty zuby už začneme čistit poctivě. Sousedům, že tentokrát to bylo naposledy, co jsme si pouštěli hlasitou hudbu. Profesorům, že maturitní otázky vypracujeme sami a nenecháme si je poslat od starších spolužáků. Proč to děláme? Co nás k tomu vede? Své vystupování můžeme zdůvodnit pořekadlem „Slibem nezarmoutíš“. Víme totiž, že zubaře, sousedy i profesory alespoň na chvíli uklidníme a sebe ušetříme návalu výtek a stížností. Je to ale správné chování?

Jaký by asi byl svět, kdyby se všichni chovali upřímně a bezelstně? Co kdybychom někdy zkusili povědět pravdu a přiznat sami sobě i ostatním, že nejsme až tak poctiví a sliby nedodržujeme? Myslím, že by většina lidí byla takovou reakcí překvapena. Jen si to představte: „Víte, pane doktore, já si po večerní hygieně ještě dávám něco dobrého“ nebo „Zalezte zase zpátky do bytu, pane Matějka, a já přidám pár decibelů“ či „Paní profesorko, seznam maturitních témat jsem neviděl ani z dálky, ale příští týden si zkusím stáhnout nějaké vypracované otázky z internetu“.

Je zřejmé, že říkat úplnou pravdu se nemusí vyplatit – vždyť komu by se líbilo slyšet něco takového? Když nám někdo dává slib, také upřednostníme spíše růžové brýle před tvrdou srážkou s upřímností. Možná, že je to tedy svým způsobem vina těch, kterým slibujeme. Kdyby se nenechali tak snadno ovlivnit a měli dost odvahy na to, aby čelili skutečnosti, k žádným závazkům by nemuselo docházet. To už ale trochu zní jako alibismus. Vždyť dávání planých slibů je svým způsobem lhaní. A lhát se nemá.

Můžeme donekonečna zbytečně spekulovat o otevřenosti, pokrytectví a dalších lidských vlastnostech. Nebo se postavíme čelem k následkům upřímnosti a konečně bude vše v pořádku. Měli bychom přestat lhát sobě i ostatním a nedávat sliby, které nikdy nedodržíme. Já osobně s tím začnu hned teď. Slibuji…