srdce ví že se smutek vytratí

mám naladu brečet, křičet a běžet... odběhnout někam kde bych se vykřičela a vybrečela...odběhnout na místo kde budu sama....jen já a můj křik....toužím běžet tak daleko do rozervání dokud takové místo nenajdu....kde neexistuje čas...kde můžu běžet až do samého vyčerpání až nakonec svých sil....takové místo by bylo krásné...nikde ani živáčka..... jen já....sama.... a moje pocity...lidé totiž zapomínají na taková místa...zapomínají naslouchat svým myšlenkám a pocitům....a řídí se jen tím co je ''správné'', ale to je jen podle rozumu....zapomínají se vykřiček ze svých momentálních pocitů...a pak neví co to znamená když se takový pocit naskytne...je blbost poslouchat okolí a zapomínat na to co chceme my! ne okolí ale my! protože to co sme udělali se poté stává naším rozhodnutím a činem...to se rači každej vykřičme někde z pocitů, o kterých víme že jsou naše a umíme i si s nima poradit...a ne udusme dovnitř na „jindy“ chápu lidi co to dělají….ae je to jako dluh s úrokama… neporadil sis s tím a odložil na jindy jako upomínku na zaplacení tak k tomu se přičítají úroky a tak dále až do okamžiku totálního zničení naší osoby….totální sebedestrukce….je zvláštní že todle píšu zrovinka já…vím moc dobře co se stane….ae je těžké se vypořádat se smutkem o kterém ani nevím co ho nastartovalo nebo co se děje….a když se poradím se svým srdcem tak vím jen to že potřebuju objetí od někoho blízkého mému srdci…protože srdce ví že se ten smutek poté vytratí…..