„Hledám lidi, mém jak ve snu žili, bez srdce však larvy najdu jen“

Každý člověk má své sny. Každý v něco doufá- ať už je to splnitelné, nebo nikoliv. Naše touha nás žene dál. A tak tiše plujeme životem. Tiše a polehounku proplouváme mezi jednotlivými ostrůvky světa, vší silou se vyhýbáme propastem - a pak do nich nevědomky padáme. Odrážíme se ode dna. A znovu – a znovu. A proto se zdá být velmi snadné utéct do říše snů…

Jak strašně lehké je skrýt se. Odběhnout do svého vlastního světa, kde je vše tak dokonalé. Každý si může vysnít ten svůj kousek nebe. Vše je tu kouzelné. Zanikají zde vůně a chutě toho světa, za kterým jsme zavřeli vrátka. Zde je to jen a jen na nás. Může se stát naprosto cokoliv. Pro ostatní je ale toto místo těžké najít... Lidé si tvoří svůj druhý – a lepší – svět z kouzel. Postaví si ho z mlhy a par - z ničeho. Najednou se otvírá pohled zcela odlišný od toho skutečného. Je to jakoby vám někdo nasadil růžové brýle a zatemnil mozek. Na každou osobu zde můžeme nahlížet podle svého uvážení. Nic není zakázáno. Jako volné asociace alkoholového opojení. Není ale dobré zůstat tu moc dlouho, protože v tom skutečném světě se s ničím, co jsme si vysnili, nepotkáme. Ten náhlý obrat situací… Je jednoduché překročit hranici snu a reality. Je poté také obtížné vracet se. Nemyslíte?

Člověk si vysní svůj protějšek. Představuje si různé situace, které by mohly nastat. Ale opravdu jen mohly. Většinou je vše docela jinak. Je to jako v hlavě chtít a v srdci vzdorovat. Je to jako když hledáte něco, co neexistuje. Žijete ve svých představách. V dokonalosti, kterou nelze zrealizovat. Takto to v opravdovém světě nechodí. Lidé jsou takoví, jací jsou. Můžeme kolem nich procházet. Můžete je spoutávat. Čeho tím ale docílíme? Dokonalost zůstala v našem uzavřeném světě, kam tak často prcháme. Tam existují bytosti „opravdové“. Takové se kterými by byl svět jistě barevnější. Však tyto osoby jsou jen pouhým přeludem, který zůstává skryt ve stínu lidského bytí. Někdy se zjeví a zase tiše odejdou.
A v naší společnosti se tak setkáváme s těmi „nedokonalými“ – ale na druhou stranu opravdovými – lidmi. Lidmi, kteří žijí vedle nás. Lidé, kteří poněkud připomínají sněženky, když taje sníh… Hádám, že zase sním…