Proč musíme zemřít?

Proč musíme zemřít?

Tahle otázka mě napadá již delší dobu, ale teprve když mi zemřel jediný skutečný přítel, tak jsem pochopila jak moc smrt nesnáším. Také ji nesnášíte? Věřím, že vy kteří víte jaké je to ztratit někoho, pro koho „dýcháte“ tušíte mou nesmírnou bolest. A také věřím, že na smrti nevidíte nic pozitivního. Je to tak?
Můj přítel se jmenoval Akram a bylo mu 8 let. Tuším, že mnoho z vás napadne: „Co se mu proboha stalo?“. Ale: Akram byl osmák degu a už měl doslouženo. 8 let je přeci jen dost.
Jeho smrt mě neskutečně zasáhla a to proto, že se mnou byl v nejtěžších chvílích života. Víte kdo se ke mně tulil, když jsem doma plakala kvůli nadcházející operaci? Ano, byl to Akram. Víte kdo kdo mě kousal do ruky, když jsem přemýšlela, jak řeknu mámě o reparátu z biochemie? Akram. Akram byl nedílnou součástí mého života po 5 let.
O Akrama jsem se starala. Každý den jsem mu dávala jídlo. Každý den jsem ho koupala v písku. Každý den jsem se s ním mazlila. Víte jak jsou osmáčci malinkatí a hebouncí? Nejspíš víte, že. Akram byl neskutečně inteligentní. Opravdový přítel. A jeho smrt je to nejhorší co mě zatím potkalo.
Jako vsuvku, abych ukázala jeho jedinečnost chci popsat svojí nejtěžší zkušenost. Od 3 let jsem hluchá na levé ucho. Krom chronického zánětu středouší jsem trpěla a trpím recidivami cholesteatomu. Tukového nádoru, užírajícího kostní tkáň. V 11 letech jsem měla první operaci. Na druhou jsem šla rok na to. Tu třetí, ale nikdo neplánoval. Byla jsem šťastná. A pak mi začala z ucha crčet krev. Obvyklý scénář... Okamžitě jsem jela na ambulanci. A okamžitě mi bylo řečeno, že mě objednávají. Tak jsem se tedy objednala. Bylo mi 17 let. Už jsme nepotřebovala, aby se mnou seděla mamka. Ta ostatně byla v té době ve Španělsku. Táta byl na chalupě. Ani s jedním se tedy nedalo počítat. Zavolala jsem to akorát svojí sestře. S tím, že ostatním to řeknu až je uvidím. Doma bylo ticho a smutno. Až na Akrama. Akík mi tu zachránil kejhák! A to doslova. Dřív to pro mě nebyl takový problém, jako teď. Asi tím, jak jsme starší, tak je to těžší. Nevím. Akrama jsem si k sobě vzala do postele. A on mi nikam neutíkal. Přitiskl se ke mně a mazlil se. Dával mi pusinky. A takhle se mnou vydržel asi 3 hodiny. Pak přijela ségra a donutila mě, abych jela k ní a jejímu manželovi. Akrama jsem pak vzala sebou. No nebyl velký? Nemá se mi po něm pak stýskat?!
Smrt. Nikdy nezapomenu ten pohled, když jsem ho našla. Věříte? Nikdy. Stalo se to jednu neděli, když jsem přijela domů. Šla jsem k naší obrovské kleci a tiše volala: „Aki.“ a víte co bylo dál? Nic. Neozval se. Pokaždé když slyšel v zámku klíče, tak začal pískat a vítal mě. Tak jsem přišla ještě blíž a už jsem se zmohla jenom na křik. Přiběhli ke mně rodiče. Nejdříve táta a jenom zašeptal to hloupé slovíčko ne. Nevěříte, že ho to tak zmohlo? Nejsme teatrální rodina, ale Akram byl sluníčko. Nevítal jen mě! Vítal i tátu! Měl radost i z mamky! A to přes to, že ho jen málokdy pohladila. Akram vysel hlavičkou dolů z větve. Vyndala jsem jeho nehybné tělíčko. Studené. I přes to vše byl Akrami stále krásný. Ale studený.
Když jsem se z toho po 30 minutách neustálého vzlykotu a obviňování sebe sama dostala, vzala jsem Akramovo tělíčko z tátových rukou. Prý ho chtěl zahřát. Vyndala jsem jeho ňamky a odnesla ho do lesa. S tátou jsme mu vykopali hrobeček a oba ho zahrabali i s ňaminkama. Ještě teď mě při blížícím se večeru napadá, jestli nemá venku strach.
Moc jsem ho milovala. Byl moje milovaná myšička. Každému je jasné, že bez takového přítele bych nemohla být dlouho. Ve zverimexu měli otevřeno do 8-mi. Ještě ten večer jsme si pro jinýho musela dojet. Pohled na tu prázdnou klec byl strašný. A miminko bylo pro tu klec zase moc maličký. S tátou jsme tedy vybavili starou, malou klec. A tam řádí mimčo naše jako vzteklý...
Jsem špatná, že jsem si jela pro jinýho osmáčka? Doufám, že ne. Akrama jsme milovala a navždy ho milovat budu. Jen jsem nechtěla, aby doma bylo takové ticho... On celou noc dokázal štěbetat. Nebo kousat do mříží...