Digitální myšlení

„Jen moment, já si vás vyfotím, když jste tu všichni pohromadě. Sýýýr! … a je to. Tati, pak ti to pošlu mailem, abys měl z oslavy něco na památku, ano?“ Tak prosím, typická rodinná oslava. Dědeček slaví, dětičky běhají kolem a nad tím vším stojí maminka s digitálním fotoaparátem a všechno pečlivě dokumentuje. Když se nějaká fotka nepovede, nevadí, vydržte dvě vteřinky, uděláme jinou… Jiná situace. Člověk stojí na zastávce a celá mladá generace, sem tam i někteří starší lidé, mají v uších sluchátka a poslouchají hudbu. A když se jim nějaká písnička nelíbí, klik a je tam další, která nedočkavě čeká na to, až na ni přijde řada, aby dokázala, jak je v dnešní době moderní poslouchat právě ji. Tyto dva případy, několik dalších a navrch ten největší díl – informace - patří mezi nejznámější ukázky tzv. Digitálního světa. Uchvátil i vás? Braňte se!
Nedávno mě hodně zaujal článek, který porovnával intelektuální úroveň našich školáků a jejich kolegů z dalších zemí. Rozvojové země se téměř raketovou rychlostí řítí kupředu na rozdíl od „západních dětí“, které se zdají být jakési lenošnější ke vzdělání a hlavně se začínají ve svých znalostech propadat. A kde hledat důvod? Na školách, kde se žáci vzdělávají? Na rodičích, které svoje děti raději nechají hrát počítačové hry už od mateřské školky, místo aby je vzali ven na procházku? Na dětech samotných? Těžko hledat viníka. Ale začíná se mě chytat jakýsi zvláštní pocit. Jakoby děti neměly motivaci, jakoby byly zahlcené zbytečnými informacemi a ty důležité (a samozřejmě mnohem nudnější a málo zajímavější) se do nich „nevešly“. Ten pocit začíná být děsivý.
Problém je v tom, že lidé informace sice dokážou najít, ale pokud se je učí nebo nějakým způsobem zpracovávají, většinou moc nepřemýšlí nad tím, proč to tak je, jaké to má souvislosti s dalšími věcmi. Nedávno jsme s kamarádkou porovnávaly výuku práva tak, jak jsem ji měla na gymnáziu já a jak ji měla ona na své škole. Studovala jsem zápis z jedné hodiny, kdy si psala, co jim paní profesorka diktovala. Když jsem narazila na slovo „exkulpace“, nebyla schopna mi vysvětlit, co to slovo znamená. Což by mi ani tak nevadilo. Spíš mě zarazilo to, že ona ani netoužila po tom vědět jeho význam (zbavení viny, vyvinění). A to mi jako člověku, který neustále hledá nové informace jemu dosud neznámé, připadá naprosto neuvěřitelné. Děti se naučily učit - papouškovat. Avšak nenaučily se učit - přemýšlet.
Když nad tím vším uvažuji, začínám s panem Vašulkou souhlasit. Opravdu „potřebujeme umění, abychom neuvízli v pasti současného digitálního světa“. Existují studie, které dokazují blahodárné působení klasické hudby na ještě nenarozené děti. Působí na jejich smysly, které nikdy před tím něco takového nezaregistrovaly – a rozvíjí se. Asi nemusím popisovat smysly člověka v chodu, pokud by se díval na obrazovku počítače, kde se sice promítá zajímavý svět, ale stále se dokola opakující, a třeba surrealistické obrazy Salvatora Dalího. To samé je možné pozorovat, pokud vedle sebe postavíme Rubikovu kostku nebo šachy a NFS (počítačová hra, kde se ovládá auto), knížku a její zfilmovanou verzi a další možné příklady - co asi bude člověka rozvíjet víc? Umění je originální. Ať už je to koncert, obraz, výstava Play v Praze nebo návštěva činoherního klubu. Všechno nové posouvá člověka kupředu. Všechno, kde je sám jeho součástí, ho nutí improvizovat, přemýšlet. A umění je jednou z cest, jak takto člověka obohatit. Ovšem jak ho naučit chtít přemýšlet, na to recept ještě zřejmě není…