Televize zlodějka

Televize – zabiják. Nemám jí ráda. Vážně! Nezvykla jsem si a asi nezvyknu.

Někdy si říkám, že jsem měla žít v jiném století, kdy ta krabice nebyla - zlodějka. Bere mi děti, manžela a někdy i kamarády, čas, peníze, klid, náladu.........

Snídat o víkendu u jednoho stolu bez ní to je můj nesplněný sen. Nemohu toho docílit. Bohužel zbytek rodiny je proti mému „trapnému názoru“. A bez podpory manžela mám jednoduše smůlu. Zkoušela jsem vysvětlit, že si chci povídat, nezávazně klábosit… Jsme čtyři členové rodiny, nemám strach, že by nebylo o čem… Prostě to nedokážu. Zkoušela jsem všechno. Mé pokusy by vydaly na několik stran textu... Nezabralo. Tak mi tahle plastová holka krade krásná rána s rodinou. Nemám je. Zase sama. A když s nimi, tak vlastně bez nich. Jsem vzduch, všichni jsme si navzájem vzduchem. Barevné obrázky vládnou…

Když poznamenám, že máme televizi i v ložnici, snad ani nemusím psát dál co mi chybí… Stačí podotknout, že manžel je televizní maniak a patří mezi ty „línější“ tipy… Není čas na sex, na mazlení, na líbání… Možná o reklamě dostanu „dědečkovskou“ pusu a honem znělka, zase zbystřit pozornost!

Povídání během dne … to samé. Jsou jiné aktivity a když je chvilka oddechu, tak honem k „elektroplechu“..
„Mami, už jsem se učila a věci uklidila, tak můžu si ji zapnout?“

Televize bere elektřinu a tím i peníze – hrozná představa, že za příkoří, kterou s ní zažívám ještě platím… A k naštvanosti další krůček, když muž koupí další, větší, lepší… A je z ní táák nadšen! Nedivím se. Je to jeho TOP, jeho milenka č.1. Nemusím podotýkat, že místo tohoto „super-nákupu“ bych raději jela třeba někam na výlet. A to by jich bylo! Na pár dní Paříž, Budapešť, lázně nebo třeba Strakonicko, kam jezdila jsem jako holka… Hned bych věděla! A stále ještě při součtu nejsem na ceně televize.....

A taky mi bere klid. Líbí se mi, že si při žehlení zapnu hudbu. Při únavě sebou praštím do peřin a nic nedělám a jen to ticho poslouchám... Nevydržím nicnedělání sice moc dlouho, ale je to tak očišťující nedělat fakt NIC. Nečíst ani nespat. Jen dívat a naslouchat okolním zvukům. Bohužel pro mě, když je muž doma, už běží bedna a mám smůlu. Ticho odnesl ovladač. Vypnout ji nemůžu, to už jsem zkoušela... Reakci popisovat nebudu, to by bylo do témat: zklamání , hrubián… A tak, ač nechci, poslouchám dunění beden, prosím alespoň o ztišení a připadám si jak žebrák, který doufá, že bude vyslyšen. Kýženého klidu se jaksi nedostává a tak nastává spousta možností jak z toho ven... A ani jedna není –zdá se- ideální.

Mám dělat zle a trvat na vypnutí? Odejít do jiných prostor a tam se realizovat jinak? A to často, velmi často… Odejít z bytu a věnovat se klidu či radostem jinde? Či sednout/lehnout si vedle manžela a dělat, jak mě ty totální kokotiny děsně zajímají a při tom samozřejmě mlčet. Taky absolutně nekomentovat – to neslyší, nelíbat – to nevidí... Ideální by bylo v době reklam mu ještě doběhnout pro jedno chlazené..

Možná jsem ve své podstatě jednoduchá, ale nemám pocit, že by mě televize nějak zvlášť obšťastňovala či dávala cosi nové, přínosné a potřebné k životu.

Vědět co se děje ve světě je obohacující, ale vesměs jsou to depresivní zprávy, které vyloudí lítost nebo naštvanost. Tudíž vyvolají negativní emoce. Pokud se dívám na romantický či zamilovaný film, tak mám také pocity dost smíšené. Neodpustím si v duchu poznámku – to je jen ve filmu.... a podívám se vedle, kde se mi tento obraz zobrazí jasněji. Manžel usnul rozvalen ještě v pracovním oděvu obklopen špinavým talířem a otevřeným pivem… A dojem z krásného romantikou nabušeného filmu je tentam..

Můj muž téhle nelibé „piksle“ věnuje víc času než mě. Mé děti rovněž.
Ta televize, mrcha jedna! Má navrch a já jí to závidím. Kdybych mohla, už by letěla. Třeba na Mars, to je daleko, tam by si pro ní nedošli… Možná bych si na tu cestu vzala i úvěr :-D