Když je mým hostem nespavost...

.

Řasy jak semknuté dlaně
modlí se za trochu spánku
krátí se čas do snídaně
dávno má noc na kahánku
třeba je však splatit daně…

Zase už svítá a doma ani krabicák…

Sakra, to je skoro tak dobrý, jako úvod mé úplně první povídky z let studentských
´ Bylo mu šest a venku právě tálo…´
Na tuhle větu jsem byla dost dlouho pyšná…

Jak to – proč…?!?

Ale zpět k tématu. Ten krabicák – nu což…

Voda, led a slivovice
namíchaná do sklenice
(jinak pít se ani nedá
je z palírny od souseda)
taky své se role zhostí
a svede mne ku radosti…

Zase už svítá a za chvíli začnou kosové…
Kapička vody pomalu stéká po stěně orosené sklenice
a nechává za sebou klikatou stopu.
Komár, který sem zabloudil oknem, zřejmě omámen vůní trnkového moku, nečekaně padl na záda a zcepeněl, nožky vyčítavě vztyčené
k čerstvě obílenému stropu.
Dekadentní zátiší…

První světelný paprsek se propletl skulinou mezi očky háčkovaného závěsu a zvědavě ohmatává elpíčko na starém gramofonu. Shodou zvláštních náhod zní právě pokojem

.. světlo je zadní strana stínů..
.. světlo jsou ruce harlekýnů..

Je v tom krása, něha…
Chce se mi zlomit tužku, když si uvědomím, že nic takovýho v životě nenapíšu…

.. ticho je čtvrtý rozměr štěstí..
.. ticho jsou ptáci na náměstí..
.. ticho je strom svázanej lýkem..

Smířena s vlastní neschopností, vychutnávám atmosféru tohoto okamžiku. Píseň utichá, venku se ozývá rehek hnízdící nad vchodem
na terasu a pod víčka se nesměle dobývá první sen…

Je sobota, něco po osmé a soused startuje travní sekačku…

.