Sraz ZŠ

"Lítost je na hovno," řekl mi, když se vrátil z WC, kde si byl během hodiny vyměnit už podruhé pytlík na exkrementy, který má nastálo za košilí a už to tak bude napořád.
"Já tě nelituju, naopak, smekám, tohle dokáže málokdo.." odpověděla jsem tiše.

Je mu 39. Má za sebou druhou, neúspěšnou operaci, druhá chemoterapie taky bez výsledku. Nezabírá, řekla mu paní primářka v Ostravě. Metastázy v plicích. Postupuje si jeho tělem jako kdysi Hitler Evropou.
Rakovina.
Mrcha, co nadějím se chechce, jak se po našemu říká.

"Dáš si na mě pivo nebo becherovku, Kači? Takhle jako s tebou jsem si naposledy povídal s primářkou na onkole, když jsem měl depku z toho, že jsem si neuměl vyměnit první pytlík a odnesl to celý pokoj i se sestřičkou... byli tam na mě hodní, ale tehdy jsem nechtěl už ani den. Tak si ke mně sedla a ukázala mi kartu dvouleté holčičky z Opavy, která má úplně stejnou diagnózu jako já. Když odešla, stál jsem u okna čučel do zahrady, v hlavě se mi honilo úplně všechno... no tak co, máš to sečtené, tak to tak vezmi a žij každou minutu.
A toho se držím, žiju.
Nevím, která ta minuta je poslední. Když na mě jde ta zdechlina deprese, dám si dvanáctku, pak další a vyspím se z toho. Vezmu flintu, tu ještě udržím v ruce a sednu si v lese na trávu,/je vášnivý myslivec/ čumím a dýchám a nemyslím."

Poslouchala jsem ho a s přibývajícím časem a počtem jeho odchodů na WC jsem si moc přála, aby měl štěstí.
To by mi přišlo spravedlivé.
Nevzdal život ani s vyhřezlými střevy, ani s vidinou jasného konce.
Kdo to nevěděl, nepoznal to na něm. Má vlasy, které mu ani po druhé chemoterapii nevypadaly, voní jako málokterý zdravý chlap. Úsměv plný zdravých zubů a filozofii, která mu nedovolila vyřešit tu jistotu konce dřív než si příroda vybere svůj termín.

Měl kolem sebe vždycky plno ženských a má dál, je před nimi pořád Casanova. Možná i to mu dává svůj díl síly tady být. V mých očích našel klid a složil všechny zbraně, najednou se zase našel, a když jsme se rozcházeli všechny prosil, ať uděláme sraz za dva měsíce, ne zase až za dva roky, protože neví, jestli by nás ještě stihl...
Slíbila jsem mu, že to zařídím.
Tohle udělat můžu.