Bolest z probuzení ve světle

I "Neuteču před ní..."

II "Proboha před kým?!"

I "...před tou Bolestí."

II "Kdo je to?"

I "Křivdil bych ženám, kdybych o Ní mluvil jako o Ní. Je stále se mnou. Kdykoliv jsem ji schovával úspěšně (neúspěšně) pod koberec, její vůni jsem stále cítil. Když jsem byl ještě malý a uměl jsem plakat, vždycky na chvíli pak zmizela. Rodiče se za mě tolik styděli, že mě naučili nebrečet. Kdykoliv byla zpět, nebrečel jsem. Zakryl jsem ji. Najednou se ze mě stal veselý člověk. Rodiče byli šťastní, že mám kupu kamarádů a že se mi daří."

II "V čem je tedy problém?"

I "Že je zpátky. Tak úspěšně jsem ji zadupával, až se vrátila jako kdyby roztála s letošním jarem."

II "Hmmm?!!"

I "Opět jsem se musel naučit plakat."

II "Chlape, seber se!"

I "Chtěl jsem malovat. Moc! Nikdo to neocenil... Mé kresby... Sakra, na nich visí můj život! Dneska mi řekli, že neumím perspektivu, že bez její znalosti tuhle školu nedodělám."

II "A...?! Na tom život přece nestojí?! Hmm?!!"

I "Váš možná... Ale můj? Jsem architekt. Dysgrafik. Dobrý vtip, co? A neumím nakreslit perspektivu..."

II "Třeba si jen nevěříte..."

I "Tak to máte recht. Kdy jen poprvé jsem se to naučil..."

II "Naučil co? Teď vás nechápu..."

I "Nebrečet..."

II "Hmmm?!"

I "... nakreslil jsem psa, moc hezky, ale učitelce se nelíbil. Měl moc velký... a ona se za mě styděla. Tenkrát jsem kreslil ještě realisticky. Nehleděl jsem na předsudky okolí. No a co! Nepřikrášloval jsem si nic a nikoho. A to bylo špatně. Plakal jsem, protože se můj obrázek nelíbil. Plakal jsem. Měl jsem radost, jak jsem pejska vystihl, jak se mi povedl, ale učitelce se nelíbil. Tehdy v té době, kdy učitelka pro mnohé byla pánbůh - nejvyšší soudce budoucnosti i talentu - jsem se naposledy rozbrečel. Už nikdy více. Do dnešního dne."

II "Patrně máte nějaký komplex..."

I "Plakal jsem. Ne kvůli perspektivě. Ne kvůli tomu, že přišla po letech zase Ona a byla silnější než dřív. Silnější než já. Plakal jsem, protože Bůh je můj jediný šéf a nikdo na světě nemá právo mě soudit. Plakal jsem, protože jsem vše kreslil pro Něj jako toho psa kdysi."

II "Nejste cvok?"

I "Ne větší než ti, co zapomněli plakat. Ne větší než ti, kteří svou bolest schovávají úspěšně pod koberec a zacpali si nos, aby její odér nemohli cítit, zavřeli si oči, aby Ji nemuseli vidět a usnuli, aby se nikdy nemuseli probudit ze svého snu..."

II "Takže před Ní neuteču?"

I "Nikdy... Nebo navždy."

II "Jako že bych musel umřít, aby zmizela?"

I "Ona nezmizí. Jen bude silnější než předtím..."