Sport je cesta ke štěstí

SPORT JE CESTA KE ŠTĚSTÍ


Po kvalitním tréninku mívá mnoho lidí kromě fyzické únavy také dobrou náladu. Nejsem výjimkou, a proto jsem se rozhodl, uvést svůj názor na toto téma.

Nejdříve bych se rád zaměřil na Štěstí jako takové. Každý si ho představujeme jinak, ale všichni v něm vidíme to samé. Příjemný pocit, pocit uvolnění, radosti a jistoty. Je to chvíle, kdy si nelámeme hlavu s problémy, jen se cítíme dobře. Jenže záleží na tom, jak štěstí dosáhneme, jak dlouho nám tento stav vydrží. Každý den se setkáváme s lidmi, kteří si něco přejí. Ať už jsou to peníze, moc, krása, láska, nebo povýšení. Někteří se za tím ženou celý svůj život a nikdy toho nedosáhnou. Ale pak jsou tu ti, kteří svého cíle dosáhnou. S takovými lidmi se také setkáváme každý den. Jsou to politici, lidé na vysokých úředních postech, mnohdy jsou to i nespokojení manželé. Jsou to zkrátka lidé, kteří dosáhli svého cíle. Štěstí je pomíjivé. Když někdo získá dloho toužené povýšení, raduje se z toho, ale to netrvá věčně. Brzy mu to přestane stačit, a chce víc, a zapomíná na to, že svého „cíle“ už dosáhl, a to právě proto, že ho dosáhl. Nemá k čemu se ubírat, po čem prahnout, a co považovat za „smysl života“. A v tom spatřuji problém. Honit se toužebně za chvilkovými cíli, to je jako pes, který se honí za autem. Ale když ho dožene, neví co s tím, a běží za jiným. Radost ze získání konkrétní věci je pouze ve chvíli, kdy ji získáme. V dnešním světě možností, kdy můžeme dosáhnout prakticky čehokoliv, je to aktuální. Při hledání svého cíle máme na výběr široké spektrum hodnot, činností i poslání. Jenže právě pro rozmanitost možností si vybíráme ty, které nám přinesou smyslové požitky, které jsou sice chvilkové, ale příjemné a poměrně rychle dosažitelné. V dobách, kdy si lidé nemohli vybírat, měli blíže spíš k duchovním hodnotám. Vidina majetku nebyla v dobách středověku pro obyčejného člověka nijak reálná, proto jej neodpoutávala od vyšších myšlenek, které mu dávaly jistou formu jistoty, popřípadě snahu o zlepšení života poctivou cestou. Atˇuž máme na mysli náboženství, víru v přírodní síly, nebo jen nejasné tušení osudu, lidem to vždy dávalo naději. A už to se blíží k vidině Štěstí.

Již v názvu jsem použil slovo sport. Sportem mám na mysli fyzickou činnost, provozovanou za účelem zábavy, zdokonalení se v určitém typu pohybu a zlepšení fyzické kondice. Jak do toho sport zapadá? Při sportování zlepšujeme sami sebe. Překonáváme překážky, jež jsou uvnitř nás. Strach, bolest, nedostatky, to všechno se učíme odstranit silou vůle a tréninku. Upravujeme a zlepšujeme sami sebe. Získáváme důvěru ve své tělo i svou mysl, v dělání správných rozhodnutí ve správný čas, jako se musí rozhodnout hráč s míčem, když běží na bránu. Učíme se vyprázdnit mysl a nechat problémy volně plynout, hodnotit situace s čistou hlavou, jako lukostřelec, když míří na terč. Učíme se nevidět své problémy kolem sebe, ale v sobě. Když skokan do výšky nepřeskočí tyč, může z toho obviňovat jen sám sebe. Je správné sportovat, ale nesoutěžit. Jediný soupeř, který stojí za poražení, jsme my sami. Na to se bohužel často zapomíná. Mnoho sportovců má chuť ukázat všem, že jsou nejlepší a zapomínají proto na pravý význam sportu-přinášet lidem radost. A tím už se dostávám do souvislosti se štěstím. Sport nás má především těšit. Měl by nám ukazovat směr, kterým se mají ubírat naše kroky a především by nás měl naplňovat. Pohyb samotný má mnoho kladů. Pomineme-li zlepšování fyzického stavu, jde hlavně o optimismus, který se v nás probouzí. Pokud sportujeme čistě pro zábavu, bez nějaké nenávisti vůči soupeřům, má to na nás dobrý vliv. Člověk se pak cítí dobře, cítí se šťastný. Je to možná vrozenou chutí lidí pracovat na sobě a zlepšovat své kvality. Každopádně sportovec má větší chuť žít, vůli dokázat cokoliv a schopnost cítit se dobře i bez zjevného důvodu. K problémům pak přistupuje s chladnou hlavou, k lidem bývá vřelý. Takový člověk má většinou štěstí i v osobním životě. A tohle všechno člověka činí šťastným. Není to ale cíl, kterého se dá dosáhnout. Je to způsob života, „preventivní štěstí“, radost ze života samotného. A sport je jeden ze způsobů, jak ho dosáhnout a držet. Samozřejmě ke štěstí nestačí POUZE sport, ale pomáhá navozovat celkovou spokojenost člověka. Mít cíle je v pořádku, jen si musíme stanovit hranice. Nesmíme dovolit, aby nás honba za mocí ovládla.

Na začátku jsem se zmínil o hodnotách v dnešní době. Hodnoty jako spravedlnost, čest, respekt, nebo úcta ustupují do pozadí na úkor seberealizace. Pro každého je příjemnější a mnohem výhodnější určit si cíl a jít přes mrtvoly, dokud ho nedosáhne. Jistě by bylo jednodušší, kdyby boxer provedl zakázaný úder, kterým by soupeře znevýhodnil. Zvětšil by svou šanci vyhrát. Jenže on to neudělá. Dodržováním pravidel fair-play v nás vzrůstají hodnoty, které se přenesou i na náš společenský život. Jsme k lidem uctivější, dokážeme pomáhat a umíme se zastat druhých. V širším měřítku to pak může mít vliv na celou společnost. V zemích, kde jsou k sobě lidé laskaví, a dokáží být „preventivně štastní“, je spokojenost obyvatel výrazně vyšší. Spokojený člověk totiž netouží po vyšším platu, nebo postavení v politice. Jistě se chce mít dobře, ale zná opravdové hodnoty. Příkladem země se spokojenými lidmi je třeba Čína. Již před staletími se Číňané aktivně věnovali sportu. Cvičili se v bojových uměních, která učí klidu a pokoře a vedli k tomu své děti. To je jistě jeden z důvodů, proč i dnes, v době komunistické Číny, jsou její obyvatelé spokojeni. Naproti tomu ve střední Evropě panuje už po staletí lenost a zášť. Nejmenší možné důvody nebo provokace jsou hned záminkou k bitvám a válkám, z nichž malý český stát nevychází vítežně. Proto se Čechům nemůžeme divit, že ztrácí důvěru v nějakou „vyšší spravedlnost“, nebo sebe sama, anebo jen ve smysluplný pohyb. Proto raději nadávají, že sousedova tráva je zelenější a nedokážou se radovat z maličkostí, jako je například sport.

To, co jsem nazval „preventivní štěstí“, je pocit, který se stejně jako láska nedá popisovat. Buď ho člověk pozná, nebo ne. Dobré pocity při smysluplném pohybu jsou individuální. Pokud člověk sportuje čistě proto, že ho to baví, nedělá to, aby někomu něco dokazoval, nebo pro pocit z poražení soupeře, cítí se dobře. A takový člověk, má velkou naději poznat „pravé štěstí“.