Opožděné poděkování.

Předvčerejší den byl pořádně horký. Nic pro mě. Ale v podvečer, když za mým domem padl na zem stínek, neodolal jsem relaxaci na čerstvém vzduchu.
      Na jedné židli jsem seděl, na druhé měl položené nohy, na stole kafe a rozečtené noviny. Pozoroval jsem podvečerní letní cvrkot, to jest paletu rozmanitých zvuků, počínaje mými sousedy a pokračujíc různou domácí i divokou faunou. Ta divoká fauna byla zastoupena výhradně ptactvem, abych to tedy moc nedramatizoval.
      Na druhou stranu, to ptactvo bylo zastoupeno též domácími holuby, jejichž chov rozhodně nezažívá zlaté časy. Pozoroval jsem ty holuby, kroužící mně nad hlavou a uvažoval jsem, že je trochu škoda, že těch holubářů ubývá. Stejně jako včelařů a dalších činností, jejichž cílem nebylo prožít život s jazykem na vestě.
      A najednou: plesk, plesk. Jedno holubí hovínko přímo do kafe a druhé na noviny. No, když vezmu v úvahu rozměr stroje (holub) a váhu jeho výzbroje (to...no...), pak v přesnosti zásahu se má od nich co učit celé slavné NAT. - stop, zařekl jsem se, že dnes se nekoná žádná politika.
      Zkrátka, kafe jsem s patřičným slovním doprovodem odepsal a při pohledu na zasažené noviny jsem se také rozčílil. Vždyť zasažený byl článek s nadpisem: "Plaťte své dluhy včas!"
      Kruci, tak za prvé žádné dluhy nemám a za druhé... - moment, jest tu určitý zádrhel. On ten dluh nemusí být pouze finanční povahy. A v tom případě ano - minimálně jeden dluh mám. Letitý a stále odkládaný.
      Můj táta měl ve firmě spolupracovníka, se kterým si hodně rozuměl. Proti tátovi byl o dost starší, ale i po odchodu do důchodu se občas navštěvovali a každoročně si napsali i nějaký ten dopis. Neváhám napsat, že byli kamarádi. Tátův kamarád byl úředník, ale byl velice šikovný v práci se dřevem a jako řezbář měl i nějaké místní výstavy. Pěkné kousky stvořil, řekl bych. Uměl opravit i mechanické hodinky, což jen potvrzovalo, že jeho ruce měly cit pro řezbářskou uměleckou práci.
      Tátův kamarád si již léta užíval zaslouženého důchodu a konečně se té mety dožil i táta. Jenže důchod bral půl roku a zemřel. Nekuřák a téměř abstinent, to jen na okraj. A pak se stalo ne něco úplně běžného. Zrazu jsem musel tátu zastoupit v mnoha věcech, i když jsem měl svoji představu o své budoucnosti. Jo, člověk míní a život mění.
      Do mého života vstoupil i tátův kamarád. Započaly návštěvy a korespondence mezi námi. Zvláštní. Mezi námi byl věkový rozdíl hodně přes padesát let a vždy jsme si měli co sdělit. Troufám si říci, že jsme se navzájem dokázali o nějaké myšlenky obohatit. Přemleli jsme opravdu kde co, jako chlapi v hospodě, ale alkohol při našich debatách chyběl. Respektoval jsem to, i když sám jsem všechno možné, jen ne abstinent. Něco přes čtyři roky trvala naše výměna názorů na vše, co se dělo kolem nás. Pak pouť toho pro mě vyjímečného člověka na téhle zemi skončila. Na jeho poslední cestě jsem ho samozřejmě vyprovodil, ale celá léta jsem si občas pomyslel, že by to chtělo něco navíc.
      Jednou mezi námi přišla řeč i na téma, kde by se měl člověk cítit nejlépe. A v rámci naší debaty jsem obdržel příslib, že obdržím báseň, která toto téma vystihuje lépe než jakékoliv dlouhé slovní projevy. Tak se stalo. Báseň jsem obdržel i s věnováním. Ono se vlastně jedná o starou polskou píseň, známou asi hlavně na česko-polském pomezí. Její kompletní překlad do češtiny zřejmě moc známý není.
      Dovoluju si ho zde předložit všem, kterým nevadí, když je z veršů cítit kus historie, té všední, lidské. A trochu též jako omluvenku všem básníkům, poněvadž záčátkem tohoto roku jsem vstoupil do básnické sekce, abych pro sebe získal určité informace. Pro tento literární útvar přitom mám pramalé vlohy. Získal jsem to, o co mně šlo, ale nikdy více se do tohoto žánru nehodlám plést. Teď ale ta báseň.

Otcovský dům (Ojcowski dom):

Otcovský dům, ach to je ráj,
jímž obdařil Bůh tebe,
a projdi světa širý kraj,
nenajdeš jiné nebe.

Zde prvně dítě počalo
ses na matičku smáti,
své útlé ručky sepjalo,
učíc se Boha znáti.

Zde prvně láska otcova,
o tebe péči měla,
zde v samých hrách a radosti,
tvá první léta spěla.

Dětinstva první útulek,
nepřestaň nikdy ctíti,
byť tobě bylo do světa
a do ciziny jíti.

      Vždycky, když si čtu tu báseň a všechny ty dopisy, je mně jaksi divně z toho, že se ten náš svět tak nenávratně mění. Dluh, o kterém jsem se zmínil na začátku této úvahy, bych vyrovnal asi takto:
      Díky, pane Adámku, za čas, který jste mně věnoval. I Vaší zásluhou jsem pochopil, že pokud se i já dožiju požehnaného věku - neplatí to vždy, ale můžu čekat nevídaný pohled i nadhled na tento svět. A obrovskou porci obyčejné lidské moudrosti, na jakou teď ještě nemám nárok, jakož absolutně nikdo v mém věku. Rád si počkám, jestli i ke mně časem ta moudrost dorazí. Jisté však je, že můj respekt k Vám už z mé hlavy nezmizí, dokud tato bude schopna myšlení.