Nákup s manželem

"Hele,zítra sjedeme koupit ty nový světla",vypáli na mě manžel u večeře. Na mojí námitku,že mi ještě není dobře a co kdyby na mě přišla náhodou kontrola práce neschopných jen mávl rukou,za prvé si prý povezu zadek v autě,tak jakápak námaha a za druhé nemocenský dávky nestojí ani za řeč,stejně jsem doma zadarmo...Ježíš,to bude den..prý pojedeme do Podivína,denně nás v rádiu bombardují reklamou,že u nich si rozsvítíme "levně,rychle a kvalitně..."
Opomenu naše vypravování a výjezd z domu,to jsou totiž vzpomínky,co mě dokáží i dnes rozčílit. Náš styl jízdy kamkoli je následující...manžel řídí,já na sedadle spolujezdce..on jede jako prase splašené z poslední leče a já na klíně povinně držím autoatlas otevřený na té aktuální stránce.On si to pálí po okresce stovkou a tři metry před křižovatkou zařve: "tak kam teď?"...a než se stačím i jen nadechnout k odpovědi,jsme sto metrů za tou křižovatkou s jeho jedovatou poznámkou,že teď už je pozdě a že k čemu ten atlas vlastně mám a že on řídí a nemůže při tom přece ještě hlídat cestu,což je hodně zvlášntí argument,a že se na to tedy může vy... někam jezdit,když mu s ničím nepomůžu..Moje argumenty,že je moc rychlej a já v hledání v atlase dost nešika odbývá slovy,že snad už jsem proboha dospělá...njn...škoda,že ne on.
Doletěli jsme do Podivína,cestou si párkrát zajeli,dvakrát se vraceli......,prostě i přes tu rychlost jsme tam přijeli o hodinku déle,než byl tam dorazili normální lidi osmdesátikilometrovou rychlostí..
Prodejna se skvěla už z dáli a vypadalo to,že tohle bude světel ráj a mně se podaří zamýšlené úlovky..lustr,stojací lampa a dvě lampičky na psací stoly..Shodila jsem ze sebe útrapy z cesty,preventivně polkla Ibalgin na bolení hlavy co jistě přijde a s úsměvem vykročila z auta.U těch dveří,které by mi manžel měl asi podržet,mě jen zastavil a řekl: "hele,koukneme na ceny a pak se rozhodnem"..no jistě..ceny..můj manžel ekonom,chce levně,rychle a kvalitně..tak to inzerují,proto sem jel..jenže ouha..
Otevřeli jsme dveře do ráje světel,mramorová podlaha mě usvědčovala z každého kroku mých vysokých podpatků,drahé ticho decentně osvěžovala vážná hudba a u vchodu nás pozdravili tři prodavači ve slušivých stejnokrojích,jako bychom byli královský pár a služebnictvo nás dychtivě vítalo doma...Ou,tohle moc nemusím,okamžitě znejistím..a jen letmý pohled na pár visaček na nejbližších lustrech mě utvrdil v tom,že tady si fakt nic nekoupíme.Lustr bratru za třicet klacků byl z těch levnějších...cha,prý levně...tak to jsem nechápala.Kvalitně,no Bože jak jinak za ty pálky? A rychle? Rychle jsme měli raději vypadnout.Ovšem můj muž se třema tisíci v kapse se rozhodl prozkoumat terén...já za ním jak ocásek,za mnou prodavač...každý můj krok klapal a prozrazoval v tom dusném tichu každičký můj pohyb...Ibalgin nezabral,hlava začíná třeštit...Po půlhodinovém znechucování se cenami ,za které jsme měli první auto a tady za ně nabízeli stojací lampu,našel manžel oddělení pro chudé..tedy alespoň si to myslím...papír,plast,plexisklo..A já s nadějí v duši pookřála,rozhodnutá koupit cokoli,cokoli,jen už proboha vypadnout a nevnímat úšklebky personálu,který nechápal,proč je obtěžuje chudina.Manžel si zavolal jednoho z těch lokajů a podrobil ho křížovému výslechu u každé lampy..výkon,příkon,záruka,možnost platby,dostupné barvy....ten chlapík nosil katalogy,hledal čísla,běhal k telefonu..on ucítl kšeft...já znaje svého muže jsem ucítila průšvih...A taky jo...když mu bylo odpovězeno snad i na to,kdy má manželka onoho prodavače své dny,blahosklonně tomu muži pokynul s úsměvem velmože a řekl do ticha vražednou větu: "Ok,my si to rozmyslíme".
Jo..po hodině toho trapasu..hlava mi pukala ve dví a v očích slzy..dodnes nevím zda bolesti,studu a nebo zoufalého smíchu.Prodavač zkameněl a než mu stačilo plné síle docvaknout,k čemu že to právě vlastně došlo,seděla jsem v autě a zavřela jsem oči.Ale utrpení teprve mělo začít..
"Takže tyhle zloděje já podporovat nebudu,jedeme do Cipískova a koukneme se do...vždyť tam mají vše pro dům i zahradu,tam určitě něco vybereme".Zavřela jsem oči,zatnula jsem zuby a odmítla navigovat...představa blížící se migrény mě úplně ochromila..V Cipískově jsme zaparkovali u nákupního centra a manžel se podivil,že chci brát vozík..prý na co,jdeme se jen podívat. A já blázen jsem si myslela,že jdeme nakupovat.....On v ruce katalog se slevami,já krok za ním...zase hodina,zase výkon,příkon,záruka...nakonec mi vrazil do podpaží krabici s lustrem,do jedné ruky lampičku a do druhé úspornou žárovku...na moji námitku,že ten vozík by byl......no,raději nic..On jak starosta s katalogem v ruce si špacíroval jak na pouti,já za ním jak ježíšek,co má půlroční zpoždění..No,zaplatili jsme a za hořekování,že draho je už i tady,jsme se vydali na cestu domů.Namítla jsem,že je hodně hodin,což takhle někde poobědvat...no...prý jestli mám hlad,že kousek dál mají párky v rohlíku..jo..tak ne,nemám hlad,ok,jede se domů..on si lehne na gauč,zničený z toho nákupního utrpení a já něco rychle uvařím..
Co čert nechtěl,cestou známá čerpačka..po analýze stavu nafty v nádrži auta,předpokládaných výjezdů v příštím týdnu a avizovaného růstu cen paliva v příštích dnech se velitel vozidla rozhodl natankovat...Já tu čerpačku znám,s čerpadlářem si tam vždy zavtipkujeme,popřejeme krásný den,prostě pohoda...Tentokrát se mě čerpadlář lekl..manžel natankoval a prý ať jdu zaplatit...a koupím mu bagetu..světe div se,dostal po těch deseti kilometrech hlad..Do prodejny jsem vlezla jako zelená mátoha s přivřenýma očima a semknutými rty..vybrala jsem dvě bagety,zaplatila naftu a na vyděšený a zvědavý čerpadlářův pohled jsem odpověděla,že se nemusí bát..že ten muž venku není únosce a nechytá se mě dorazit,že je to jen můj milovaný manžel...čerpadlář soustrastně pokynul hlavou a přidal mi k nákupu tic- tac zdarma..
Sednu do auta,mažel nohu na plynu a než jsem zavřela dveře,ujeli jsme padesát metrů...a co prý jsem si tam vyprávěla s tím prodavačem a proč jsem mu koupila tuhle bagetu,proč ne jinou....nevím..zatmění,nasadila jsem výraz unaveného debila a dala tím najevo,že dnes,dnes už ne..
Doma káva,zhodnocení výletu a nakonec se manžel pochválil,jak jsme to zvládli rychle a ještě jsme celkem ušetřili.Miluji svého manžela,je to super kluk,jen nesmí jezdit autem a nakupovat..po těhle zážitcích mívám totiž strach,že sen,co se mi zdává už pár let s železnou pravidelností je jen předzvěst toho,co se stane..
Zdá se mi,že náš dům je obehnaný policejní páskou...zděšení sousedé se za ní tísní v hloučku s nevěřícími výkřiky a hrůzou v očích...krásný policista vede mě,celou od krve, v poutech z našeho bytu a redaktorka televize "jitřenka" se mě ptá,proč jsem to udělala...k domu přijíždí policejní technici a nad domem lítá vrtulník..já se nepřítomě a šíleně směju a v kapse mám srolovaný autoatlas...A..nikde nevidím manžela,jen z našeho bytu slyším vzrušené hlasy zdejších mužů zákona..a taky slyším,že sanitku už nemá smysl volat...
A tak si tak říkám....mám jet zítra s manželem vybrat tu novou obývací stěnu? Prý sjedem jen do Budějek..četl reklamu,výprodeje,slevy,akční ceny...a já vidím,že na věšáku visí má bunda a manžel do její kapsy sroloval autoatlas,abych ho doma nezapoměla...

A