POŘÁD MÁME MÁLO ČASU,STÁLE NĚKAM SPĚCHÁME

Sedím na posteli v šerošerém tichu. Všude naprosté úmorné ticho, slyším vlastní tlukot srdce. Pomalu poklidně vstávám a pomalým krokem se dobelhávám k oknu. Okno, které mi ukazuje svět,ten každodenní spěch,zbrklost,stres, a zvědavost okolí.
Škodolibě se usmívám,protože právě jednomu mladíkovi ujel autobus. Rozčileně hodil květinou,kterou držel v ruce o chodník. Kolemjdoucí jen zvídavě letmo přihlíželi,ale nezastavovali se, pokračovali dál ve své cestě. Proč se tolik rozčílil? Záleželo mu tolik na tom, aby byl někde v čas? Že by schůzka? Nebo čekající dívka? Sedl si zarmouceně na lavičku a ohlížel se po lístkách květů. Jakoby to byla jeho poslední životní šance, jak se někam dopravit. Jakoby už neexistovalo nic jiného.. Vždyť má před sebou ještě dlouhý rozvážný život, proč ztrácí chvíli tím, že bude jen nachmuřeně sedět a nic nedělat? Proč si nezavolá taxíka?
Už tam sedí nejspíš tři hodiny, obdivuji jeho výdrž,ale zároveň se divím, proč nejel dalším autobusem, co jel hodinu po jeho promarněném? Během chvíle, kterou strávil čekáním, měl telefonát. Po té co zavěsil byl ještě více rozhořčený než předtím.
Nedá mi to, pořád mi vrtá hlavou tisíce nezodpovězených otázek začínající slovem proč.Obléknu se a vyrazím k němu. Co když se mnou nebude chtít mluvit? Přisedla jsem si k němu a ptala se ho, proč je tak smutný. Chvíli mlčel, ale po chvíli se rozpovídal. Bez mého vyptávání mi pověděl jeho životní příběh s matkou. Z očí mu vyhrkly slzy. Měl s matkou velké trable, nenáviděl jí. A ona se mu celý svůj život omlouvala za to, že ho jako malého dala do dětského domova,protože si nevěděla rady, když byla na drogách. Po dvou letech si ho chtěla vzít zpátky, on s ní byl, ale neustále jí odsuzoval. Ona se snažila to všechno napravit i do doby, kdy už bydlí sám a má přítelkyni. Nedávno jeho matka stonala, byla hodně nemocná. Odvezli jí do nemocnice,kde zjistili, že má nevyléčitelnou nemoc. Mladík přemýšlel o celém jeho životě a vzal si všechno jinak.Chtěl jí odpustit, protože ví, že přes to všechno ho nadevše milovala. Že pro něj se změnila, že jenom on jí držel v naději, že snad bude mít lepší život. Odpustil jí a chtěl jí předat kytku a jet za ní do nemocnice. Po chvíli, co mu ujel autobus mu volali z nemocnice, že matka zemřela.
Tolik času měl a uvědomil si to na poslední chvíli. Tolik let měl na to, aby jí řekl: „Odpouštím ti mami,mám tě rád“. Chtěl to všechno napravit,ale bylo příliš pozdě. Promarnil všechen čas. V té nejtěžší životní chvíli, když už ztratí něco nebo někoho, kdo mu byl lhostejný,přesto pro něj udělal tolik,si uvědomí,jak moc mu na něm záleží. Pořád budeme spěchat bez ohledu do předu, nebo začneme žít přítomností?