Na Mále

Rozběhl jsem se někde uprostřed lidmi zapomenutého kousku světa. Běžel a bez rozmýšlení skočil do nekonečně hluboké vody. Už ten pád byl osvobuzující a podivně dlouhý. Bylo by to jako pád do nečeho co mi ani nepřipomínalo vodu ale spíše přátelskou náruč živé "bytosti".. ale hned jsem si uvědomil, že je to ta voda kterou znám a je až nesnesitelně ledová. Zvykl jsem si, osvěžil se a cítil se až zaskočeně probuzen. Mé myšlení bylo neskonale čisté. Pozastavil jsem se nad tou výškou kterou by stěží mohl někdo přežít, dál mě to ovšem nezajímalo. Ani jsem neviděl žádnou zvladatelnou cestu nahoru skrze hladké, studené, strmé stěny. Nějak jsem veděl, že mě ta voda přijala a že je živá jako všechno kolem, stromy a keře nahoře mi připadali nemocné a mtrvé, navždy jsem od nich s lítostí odvrátil zrak, nikdy více už sem se na ně nechtěl podívat, vzbuzovalo to ve mě něco zvláštně nepříjemného a smutného. Znovu jsem se rozhlédl a hned veděl, ano veděl, že tady všude je "moje místo" a už v tu chvíly jsem cítil nikdy nezažitý klid po kterém sem vždy toužil. Jen tak jsem si tam chvíly bezmyšlenkovitě plaval a lelkoval aniž bych přemýšlel na co vlastně koukám a ani mě nezajímal důvod toho všeho co se děje, už jen pomyšlení na to hledat "smysl" mě znechutilo natolik, že sem to víckrát vedomě neudělal. Neskonale jsem se těšil na ten svět předemnou, na to až jej poznám ale z z vody jsem nechtěl vylézt dokavaď se to prostě nestane, dokavaď nebudu cítit celou svoji bytostí že chci. Chtěj jsem si být jistý, že jsem svobodný. Cítil jsem jak mě ta voda omývá a zbavuje veškeré tíhy, připadalo mi to jako by byla mojí matkou a omývala mě od zlosti toho světa "tam někde".. ani nevím proč mě to napadlo. Jakmile jsem z ní vyšel, zjistil jsem, že sem nahý a cítil jsem se tak spokojený a dokonce jsem se i tak cítil dokonalý. Věci kolem jsem poznával jako dříve ale ne stejným způsobem, veděl jsem čím jsou. Všímal jsem si detailů jenž mi normálně unikali a poznával dál svět kolem, který mi byl bytostně povědomý a neodlučitelný. Najednou jsem si všiml, že všude kolem mne jsou zvířata. Spousta zvířat všech druhů které znám. Dokonce mě napadlo, že ta voda mi dala sílu je vidět, protože z břehu jsem žádné neviděl. Přišlo mi, že se předvádí a chtěji si získat mou pozornost.. dokonce stráceli ostýchavost a přicházeli blíž. Přišlo mi, že se mojí návštěvou baví, jako by na mne čekali. Pozorováním jsem se naučil jejich zvyklostem a životu, oni poznali mé úmysli stejně jako já jejich. Komunikovali jsme spolu tiše bezeslov a přísahám, že sem snad ani nikdy neveděl o čem ale byl tím naprosto uchvácen a zabaven. I přesto bych ale řekl, že to, co mezi námi bylo, bylo velmi důležité a moudré, jen mimo můj svět slov. Zapoměl jsem na sebe a stal se spíše opravdovou součástí světa kolem mě a začínal jej chápat. Dokonce některá zvířata se stali mými opravdovými přáteli a trávily čas v mé bezprostřední blízkosti, ale nikdy jsem se jich ani nedotkl a ani ony mne. Nepřišlo mi to potřeba. Znenadání jsem jsem nějak veděl, že ta voda, je skutečně matka všech, možná, že mi to řekli oni, nevím. I přesto to byli ti mojí nejlepší společníci které jsem kdy potkal. Stali se z nás dobří přátelé a pozorováním mě naučily světu, světu ve kterém žiju. Cítil bych se býval před nimi trapně ale láskyplný přátelský pohled mých společníků, ve mě vzbudil klid a pochopení.. a i jistotu, že nejsou jiní. Oni veděli, že jsem zapoměl a proto přišli, potřebovali jsme se, v mé nevědomosti skýtali pro sebe nějaké poučení které mi bylo neznámé. V tu chvíly, kdy jsem nadobro opustil svazující svět slov a myšlenek, se mi něco přihodilo.. něco jsem si uvědomil.
Něco nepopsatelného..
Zachvátil mne smutek, smutek, že jsem sám. Tenhle dokonalý svět se mi najednou zdál svým opakem ale zároveň ne. Začínal jsem si připadat jako zakletý.Vše mi dávalo smysl a přesto jsem nic nechápal, cítil jsem se jako člověk jenž dosáhl dokonalosti ale přitom si začínal myslet, že je větší a větší blázen. Něco mi unikalo. Najednou sem si uvědomil, že možná jenom sním, nebo že blouzním. Začal jsem tenhle svět vnímat jako jiný. Začal jsem okamžitě hledat cestu zpět než zešílím tím náporem z toho všeho, nebyl jsem na to připraven ale přesto jsem to chápal. Najednou jsem si uvědomil kde jsem, co se děje a veděl jsem naprosto přesně co musím dělat. Šel jsem k vodě, jenž mi dala život v tomto světe a jediné co si pamatuju, že jsem se v ní utopil.

Probudil jsem se, znova.
Probudil jsem se a všechno mi to dává smysl.
Jediné co Vám řeknu je to, že jsem byl mrtvý.
A díky tomu sem se naučil žít.
To je ten smysl.