„Útěk!“

Ztrácím se ve svých myšlenkách; upadám do stavu, kdy jen sním. Jsem stále na začátku – utíkám „pryč“; když se semnou něco děje, když mám strach, když mám problémy, když chci být sama…
Snažím se o tom s někým mluvit, ale k čemu mi to je?! Sděluji své pocity, myšlenky, sny…
Hlasy hučí všude kolem mě jako nepříjemný zvuk trhající ušní bubínky. Snažím se je nevnímat, ale vím, že to nejde. Chtěla bych být někým jiným a chtěla bych být někde jinde.
Upadám ještě do většího transu a okolní svět se mění, přestává pro mě existovat. Ocitám se na místě, kde jsem jen já; beze strachu, bez výčitek, bez všeho zlého! Je to tak zvláštní.
Zmocňuje se mě nostalgie; vzpomínky z mého života se jen míhají v mé hlavě, ale já je nestíhám -
i pouhý pokus mi činí velkou bolest.
Sedím v davu lidí, ale i přesto si připadám jako cizinec – ta známá i neznámá – chci zapadnout, ale pořád mi to nejde. Snažím se, ale nikdy nedosáhnu svého.
Jsem veselá, ale zároveň tak smutná, jsem zamilovaná, ale zároveň tolik nenávidím, chci, ale na druhou stranu to odmítám…
Pokračuji ve svém psaní; pocity se zintenzivňují – je mi do pláče – co jsem kdy chápala, tomu už nerozumím. Všechno se neustále mění, všechno se stává tak cizím. Co bylo mou jistotou, proměnilo se rázem v největší nejistotu a sebeklam.
Možnosti, co dělat, existují. Jsme lidmi, ale schopnost konat nám zůstala utajena. Plácám se v problémech, není cesty zpět -
stojím na mostě, čekám a přemýšlím – skočit či ne? Budu někomu chybět? Sebevrahy neodsuzuji.
Chtěla bych skočit a zažít ten pocit nemít nic ve svých rukou a nestát pevnýma nohama na zemi. Risk je … Zisk?! Chtěla bych nikdy neprohrát. Chtěla bych získat vše, za minimální úsilí; jsem taková. Chci moc, a proto nemám nikdy nic!
To je mé prokletí!