„Zmatek“

Chybíš mi - dvě slova, která vyjadřují vše. Nejsi tady a já začínám pociťovat, jak se má duše půlí. Nic nemá smysl a já se snažím přestat myslet. Říká se, že myslet znamená ho*no vědět, tak proč pořád přemýšlím? O tobě? Proč sama sobě ubližuji?
Bolest je snad mou jedinou aktivní upomínkou toho, že doopravdy žiji a smutek, beznaděj a strach to jen posilňují. Nechci žít bolestným životem, nikdo mě do něj snad ani nenutí, ale proč nemůžu se vším skončit a vtlouct si do hlavy jen pocity zahrnující radost, smích a veselí? Možná je to správné, když sním o něčem, co si můžu postupně plnit. Možná je na místě, že si kladu různé otázky. Navracím se zpět k začátku. Nejsem sama, ale cítím se osaměle. Mám ráda, ale nebaví mě to. Jsem to já, ale zároveň někdo jiný. Kdo jsem a co zde pohledávám?