Nespokojenost

Jsou dva druhy nespokojenosti: nespokojenost, která pracuje, a taková, která lomí rukama. První dosáhne toho, co chce, druhá ztratí, co má. Myslíte, že se tomu dá věřit?
Z vlastní zkušenosti vím, že to pravda je. Každý kdo mě zná by o mě nejspíše řekl, že trpím tou co lomí rukama. A taky jsem nikdy nic nezískala.
Řeknu vám příběh. Dívka se zamilovala. Do muže, který byl pohlcen jen svou prací a na nic neměl čas. Nemyslíte, že to je špatné? Já ano. Možná vás napdne, že ta dívka brzy prohlédla, ale... Musím vás zklamat. Ona byla z těch co neprohlédnou nikdy. Nicméně je zde ta nespokojenost. Dle mého názoru je součástí každé lidské bytosti. Myslíte si to samé? Tahle nespokojenost v dívce hlodala. Stále na něj čekala. Psala mu, aby šel ven a on jí téměř vždy odpověděl: Promiň mám moc práce. Nerozčílilo by vás to po nějaké době? Mě rozhodně! A to se stalo i té dívce. Už to dále nevydržela a řekla mu co jí vadí. Hádejte jaká byla jeho reakce...
Nejspíš vás hned napadne, že to byl happyend. Nebo ne? Je to sice příběh, vymyšlený příběh. Ale defakto holá realita! Existuje vysoké procento happyendů v realném životě? Řekla bych, že ne. Ani tady totiž nebyl happyend. Ani žádný „super“ konec... On ji totiž jednoduše opustil.
Jak by jste se být jí cítili? Smutně? Rozervaně? Leželi byste na posteli a plakali? Nebo by jste snad něco dělali? Já se přiznám, že většinu času se dokážu akorát litovat a trápit. Jsem to, ale ososba, co?
Nicméně. Tahle dívka rozhodně jako já nebyla. Ona se snažila. Ona mu psala, volala. Ona mu řekla, že ho má ráda. Jenže on to neviděl. Byla pro něj pouhá překážka.
A teď mi řekněte: Jak by jste dopadli? Nejspíš by jste si řekli, že on za to nestojí a odešli. Jenže jak? Víte, nikdy jsem nepronikla do toho tajemna halícího schopnost se na někoho, koho milujeme vykašlat. Znáte snad někdo to kouzlo, díky němuž na druhého zapomenete? Jestli ano, nechcete se o něj podělit?
Já sama byla v podobné situaci. Ale to asi každý, že? Jeden rozdíl však mezi mnou a tou dívkou v příběhu je. Ona o sobě nepochybovala. Já ano. Přijde vám to smutné? Nejspíš vás to vůbec nezajímá, ale napadlo vás někdy proč někteří lidé řeší problémy sebevraždou? Sebepoškozováním a já nevím čím dalším?
Mě tu drží vědomí, že mě moje rodina potřebuje. Ale moje láska byla a je tak silná, že mě jednoho dne nejspíš porazí.
Myslíte, že si ten chlap někdy tu pravdu uvědomí? To že v té dívce měl někoho kdo by za něj položil duši? Že v té dívce zlomil tu krásnou naivitu s níž mu šla s důvěrou vstříc? Já osobně tuším, že ne. Já vím, že někdo tak sebestředný a posedlý sám sebou a svými úspěchy se nikdy nezastaví. Nikdy nevdechne vůni rozkvetlých květin. Nikdy si nepomyslí, jak svěží je to mládí... a víte proč? Protože on se už starým narodil...