Války

Já a ještě... Připadáme si jako Napoleon nebo nějaký jiný vojevůdce. Čekáme a pak... Ne! Jako Napoleon. Máme jeho komplex! A tak stojíme, za křovím, a nikdo nás nevidí a až půjde kolem, uděláme: "BAF!" a on se z toho složí a další bitva bude vyhraná.
Máme chuť zabíjet, ale jako správný vojevůdce musíme byt stranou, na kopci, v bílém stanu, pit víno a řídit bitvu, jejíž konec známe.
A přitom jdeme bojovat čestně s hlavou vztyčenou a s pocitem, že bude to snad lepší. Tak čekáme, v ruce víno a napětí v očích. Ach, ta atmosféra, dala by se krájet, ale musíme s tím žít.
Tak sedíme, je ticho, ani hodiny slyšet není. Jsme schovaní, tam za křovím neboť jsme malí a nevěříme, že to dobře skončí.
Sedíme, já v tobě a ty ve mě, sami v sobě ztěžka dýcháme. A jsem tu sama, dopíjím druhou sklenici vína, kam poděla se flaška? Z naší armády skončila jsem sama. Vojsko někam uteklo. Tak beru meč a tasím s napětím. Spadl stan a shořelo křoví, teď vidí mě! Už nejsem schovaná, ne nepotřebné to, vždyť do boje razím v pase přesně přeťatá. Držím meč a sklenku v druhé ruce. Padá na zem. Kámen. Roztříštila se. Nemám strach, že to špatně skončí, to vím už od samého začátku. Vrhám se vpřed a v běhu útočím, útočím naposled.
„Tak braň se soku, ty sani proradná!“ Jak Ruské vojsko jde proti mně přesila. Oni všichni a já samotná, rána, rána, stejně vyhrávám. A teď, ach, osudová rána, jak jsi to mohl udělat? Mám z toho najednou hrozný strach, tak mě tu nech a doufej, že vykrvácím, snad. Vyhrál jsi i přes to, že jsi měl po mém boku bojovat! Zrádce. Vrahu! Nebojoval jsi čestně. Zatím co my, na Korsice uvěznění, bojovali za svobodu.
Na povrch se to může zdát, jako bychom uzavřeli trojdohodu.
Šel proti mně celý svět a ty v jeho čele! A přitom hrál sis na přítele!
Stát! Bitevní pole. Všichni jej vidíte? Široko daleko pustina. Mrtvoly už dávno pohřbil stát. A já mu budu velet!
V ruce meč. Víno na kuráž a… Střemhlav s pokřikem se vrhám proti sobě. V tom spěchu zapomněla jsem, kdo jsem. Padám na kolena. Z armády statečných zbyla já ustrašená.
A to poslední, co mohl spatřit můj černobílý svět, bylo jen to, jak zablýsklo se ostří tvé čepele.
A tím skončila válka a psal se rok 1821. A po Napoleonovi jakoby se země slehla. Vždyť já bojovala jeho válku! Zatímco on si klidně hrál na morálku!
On byl ten vojevůdce a já celé vojsko. O pár desítek let později jsem stejně tak porazila Polsko. A před pár tisíci lety stejně tak usekla Pompéovi hlavu. Já a já a ještě… Tak už dost! Vždyť nikdo nemůže žít věčně. A přesto žijí. Julius Caesar, Hitler i Napoleon teď velí mým legiím.
Jdu do boje. Zase. Stále! Vítězím! A díky nim vím, že mě časem někdo porazí!