Představy štěstí

Prší.
Dívám se, jak se červené muškáty na balkóně pohybují ve větru. Pro ně je to možná krize, já vidím jen klid.
Začal podzim, už se nemůžete procházet v tílku, ale všude je ten klid.
Je mi dobře a nepotřebuju nic.
Sedím si na posteli přikrytá peřinou s bílým saténovým povlečením a dívám se na svůj pokoj a ven na déšť. V pokoji není uklizeno, všude se něco válí a přitom to působí tak spokojeně. Modré zdi ohraničují balkónové dveře z teplého načervenalého dřeva, okolo dveří žluté obložení. Jsem tu zavřená a stejně tak otevřená vnějšímu světu.
Prohlížím si ty linie pokoje, jak se mísí odstíny modré, žluté a do toho sem tam třešňový nábytek. Všechno by mohlo vypadat líp, něco by tu být vůbec nemuselo a něco tu chybí, ale všechno vypadá tak
spokojeně. Já jsem spokojená. Mohla bych vstát a uklidit. Třeba to udělám. Ale teď nemusím. Teď tu budu sedět a budu si plout na své lodi představ.
Ta zvláštní nálada, co vás odnese daleko z věcí přítomných a zanese vás do světa snů, do krajin bláhových představ, k vodopádu radosti a údolí naděje. Ta zvláštní nálada, kdy sedíte a představujete si,
jak by to mohlo být. Nepředstavujete si svůj život. Představujete si situace, prostředí. Že by se mi líbilo sedět v nějakém malém domečku ve Francii u vinice, pila bych teplý čaj, venku by poprchávalo, já se koukala tím malým dřevěným okýnkem ven. Jak stojím uprostřed bílého pokoje, kde se mísí barvy šampaňského, smetany a sněhu. Jak si tam lehnu na tlustý nadýchaný koberec a pod prsty cítím tu měkkost.
Nechávám se unést svými iluzemi, usmívám se při každé nové představě, prohlížim si obrázky a dostávám se do nich a žiju tam jejich příběh.
Protože tohle jsou chvíle, kdy se cítím tolik sama sebou a tolik šťastná, protože k tomu nepotřebuju nic a nikoho.