Prokletá...

trošku se vypíšu, jinak nic...nečekám komentář, vždyť nepřináším víc, než jen slova, která mi hlavou a duší prolétají...některá se usadí, jiná pokračují ve své cestě a odlétají si pryč...neumím říct, natož psát, co ve mně jest...a asi i proto tolik bolesti musím nést...a nejen já, ale hlavně kdokoli, kdo snaží se mě vést...
...už začínám mít pochyby o sobě, jestli je vše tak, jak by mělo...vždyť není normální, aby se kolem mě tolik, tolik trpělo!...je to ironie, ironie osudu...celý život snažím se nedělat ostudu...a mezitím naopak - působím jen zmatek, bolest a trápení druhým...všem těm, na kterých mi záleží a jejich život s mým se pojí...vždy, když si říkám "Neboj, už bude dobře!", netrvá dlouho a všechno mi to brzy umře...asi má to tak být...musím se vzchopit a zkusit zase jít...půjdu, ale nevím, jak dlouho...budu znovu doufat a hledat slunce za mraky...a přát si, ať už konečně svítí mi na věky...i na mě, na tu prokletou...ale hlavně na všechny, kteří se se mnou "zapletou"...