Kdo jsem?

Kdo jsem ?

Kdo jsem? Banální otázka, která je pro člověka v dnešním uspěchaném světě naprosto zbytečná a otravná, ale možná nám snaha o nalezení odpovědi pomůže najít něco, co jsme hledali. Možná každého napadla, ale odmítali jsme ji řešit, vždyť kdo má čas řešit, co je, kdo je, proč tu je atd. Za normálních okolností asi nikdo, ale co když se náhle objeví chvíle, kdy dobrovolně nebo z donucení začneme přemýšlet nad tím, kdo jsme…

… v ten moment je nám jedno, jestli máme jméno a příjmení, zájmy, povolání…, to vše jde stranou a my zoufale snažíme najít důvody našeho bytí a napadají nás otázky: Proč tu jsem? Má můj život význam pro druhé či pro celý svět? Nejsem zbytečný? Prošlo tím mnoho lidí méně či více úspěšně a já také, ale odpověď nenalezena, alespoň ne ta konkrétní, ale už vím, kde ji hledat.

Kdo jsem? Jsem člověk, jsem Čech, jsem obyvatel Země. Jsem někdo, kdo se musí brodit velkým lidským mraveništěm a žít s ostatním mravenci. Někteří mě mají rádi jako přátelského člověka, jiní mě nesnášejí nebo se vysmívají pro určitou míru sobectví, svědomitosti a rozumnosti, která je jim cizí, a ostatní mě neznají nebo jen míjejí a ignorují, protože jsem pro ně vzduchem stejným jako oni pro mě. Jsem miniaturní ba přímo přehlédnutelný kousíček nekonečného vesmíru. Jsem stejně jako další miliardy lidí dílek, který tvoří skládačku jménem lidstvo. Ale jaký je rozdíl mezi mnou a těmi ostatními? Jsem v něčem lepší, prospěšnější nebo snad důležitější než oni? Nevím, možná ano, ale nevím v čem, možná ne a nebo jsem úplně stejný. Třeba jsme všichni do jednoho úplně stejní a jsme tu jen pro to, protože příroda to tak zařídila a naším úkolem je narodit se, pár let přežít a zemřít. Ale co když to tak není? Alespoň ne u všech. Třeba nejsem mezi ostatními lidmi zrnkem písku v poušti. Možná jsem vyvolený, který má zachraňovat lidstvo a celý svět. Možná mám jen pomáhat lidem ve svém okolí a dělat je šťastnějšími. Možná, možná, možná. Nic konkrétního, žádná odpověď, jen spekulace plné pochybností a zoufalých nadějí. Prostě jedno velké NIC…




…jsem snad nic? Jsem snad jeden jediný či jeden z mnoha, který je tu prostě proto, aby nedokázal a neznamenal vůbec nic? Znamenám něco pro lidi okolo sebe? Co pro ně jsem? Opět musím říct, nevím. Jsem pro ně vzduch, nula, stín nebo někdo, koho mají rádi a něco pro ně znamená a dělá? Nevím. Nemám pocit, že pro lidi a svět dělám něco významného a prospěšného. Nejsem tu omylem?...

...jsem snad omyl? Co když opravdu existuje někde někdo, kdo má na starosti, jací lidé se na svět dostanou a ten někdo mě sem poslal omylem?! Co když tu zabírám místo někomu, kdo by mohl každý den udělat něco výjimečného nebo by mohl pomoci někomu ve svém okolí a nebral by tolik ohledu především na sebe jako já ?!

Co když se prostě stal jeden velký error a já se tu teď plácám v neznámu, obklopuji se zdánlivě stejnými lidmi, kterými ve větší či menší míře začnu opovrhovat a těch stejných či podobných mi zůstane naprosté minimum. A co když je vše správně? Třeba přece jen jsem tu proto, abych dokázal pro svět, zemi či jednoho jediného člověka něco velkého a před smrtí si mohl říci: „Ano, něco jsem dokázal, můj život nebyl zbytečný.“ Teď tomu tak ale není a já žádný podstatný důvod mého bytí nevidím a přemýšlím, jaké by to bylo, to teď ukončit a odejít do neznáma, kde bych se možná setkal s těmi, co tu již byli přede mnou a už tu nejsou. Možná bych se dostal někam, odkud bych mohl všechno, co se děje tady na zemi, slyšet a vidět a byl bych šťastnější s těmi, kteří už tu nejsou. Možná bych se při pohledu zpět na zem, na své blízké, dozvěděl podstatu mého bytí, protože kdy jindy blízcí nejčastěji vzpomínají na vás a na to, co jste pro ně udělali a znamenali než po vaší smrti. Smrt je něco jako spouštěč odpovědí na naše otázky, které my se už nedozvíme...

…a z toho vyplývá jedno, není asi úplně důležité v životě něco extrémně zasloužilého udělat, ale spíš vědět, že sem patříte a že máte ve svém okolí někoho, kdo je vám blízký a pro koho něco znamenáte. A jediný způsob, jak se to dozvědět je, říkat si to zaživa a nečekat na smrt způsobenou z neznalosti našeho bytí, protože když nám někdo řekne, že pro něj něco znamenáme nebo že je rád, že nás má, nemáme důvod řešit, kdo jsme a zda má náš život význam. Tedy alespoň doufám…