Svoboda, právo a život

Trest smrti
Trest smrti není žádným trestem ani nápravným činem, je pouze opatřením, které by se dalo označit jako konečné řešení otázky trestance X. Takovéto řešení je stejně sobeckým činem jako jakékoliv jiná vražda a neexistuje nic, co by takový čin činilo postupem přirozeného práva a většina argumentů hovořících pro zachování trestu smrti, nejsou právní ale praktické a jejich zavedením se stát dopouští výrazného potlačení svobody ve zdánlivý prospěch funkčnosti, jejíž růst je však v takovém případě také diskutabilní. (Není nijak prokázáno, že by zákon o trestu smrti snižoval kriminalitu v daném regionu.) Náš pan učitel na zsv říká, že Tomáš Garrigue Masaryk vždy, když dostal k podpisu schválení trestu smrti, dlouhé dny a noci přemítal, zda má tento rozsudek podepsat a nakonec k podpisu opravdu jen málokdy došlo, ovšem pro mne je udivující i to, že k němu vůbec kdy došlo. Údajně to bylo i proto, že prý spáchané činy odsouzeného byly velice zrůdné a pan Masaryk se v tomto rozhodoval i podle metafyzické hodnoty života obžalovaného. Jak se ovšem mohl cítit kompetentní vyhodnocovat takovouto hodnotu? Osobně jsem zastáncem názoru, že nic jako hodnota neexistuje, že věci jsou prostě to, co jsou, nebo ještě lépe to, že JSOU a nejsou svoji formou, kteroužto pouze vlastní. Tato forma je vnímána každým subjektivně a z tohoto vzniká iluze o hodnotnosti. Toť můj názor, ovšem i kdyby něco jako hodnota existovalo, pan Masaryk si nemůže být jistý tím, zda je ji schopný vnímat a rozpoznávat správně. Důležitý je zde také fakt, že člověk není stvořením neomylným a proto zde může často dojít k vyšetřovacímu a soudnímu omylu a je proto velice choulostivé zacházet s pseudotresty, které se již nedají odvolat. Stát jelikož má možnost relativně dobře a spolehlivě zajistit, aby obžalovaný dále nebyl hrozbou, by neměl poukazovat na význam trestu smrti coby odstranění hrozby. Řídíme se premisou, že práva jednoho končí tam, kde začínají práva dalšího, právo na život je právem základním a pokuď obžalovaný nepošlapává právo na život někoho jiného, nemáme právo mu sahat na právo jeho. Povinností státu přeci je, zajišťovat bezpečnost, tedy musí zajistit, aby nikdo nebyl hrozbou, přičemž někoho, kdo momentálně nikoho neohrožuje, nemáte právo ohrožovat vy. Trest smrti je tedy také právním paradoxem.

Eutanázie
Jedinci by mělo být uznáno právo nad svým vlastním životem i jeho ukončením a mělo by mu tedy být vyhověno v jeho přání zemřít či zůstat naživu. Přípustnost eutanazie je pak hůře určitelná pro ty jedince, kteří nemají možnost svou případnou vůli vyjádřit. V tomto případě (nezjistitelnosti pacientovi vůle) je, za předpokladu, že jedinec netrpí, hloupé eutanázii provádět i kdyby snad měla osoba brzy zemřít. V případě možnosti volby jedince jsou všechny ostatní okolnosti irelevantní, v případě že je tato vůle nezjistitelná neměli bychom činit rozhodnutí za jedince a opět se zde jedná o subjektivní hodnotový pohled uplatněný přes právo jedince, když chcete zbavit trápení někoho, kdo by tak jako tak zemřel.

Interrupce
Svými dalšími slovy asi mnoho lidí nenadchnu, ale musím konstatovat, že s umělými potraty nesouhlasím. Zastávám názor, že bytost je svobodnou bytostí v jakékoliv fázi svého vývoje. Dále názor, že za otěhotnění jsou zodpovědní oba rodiče (kromě případu znásilnění), že tito lidé se na základě své vlastní volby rozhodli vykonávat akt, který může vést ke zplození života (diskutabilní je případ selhání ochranných prostředků proti početí, především tehdy když užitý prostředek bezpečnost přímo deklaruje a zavazuje se k ní). Je to čistě jejich zodpovědnost, že bylo počato dítě (Dle zákona na vás padá zodpovědnost i za vámi zaviněnou nehodu) tedy jedinec na matce fyzicky závislý a tudíž nemají právo toto dítě zabíjet kvůli zájmům matky. Jako oprávněný chápu pouze umělý potrat za předpokladu ohrožení života matky dokonce né interrupci za předpokladu znásilnění. Dále však také považuji za nutné, aby stát, který by potraty zakazoval, matce v jejím od státu takto nuceném údělu napomohl. Stát by měl mít povinnost zajistit výraznou finanční podporu matky během doby neschopnosti práce, dále by měl být schopen zajistit, aby pracovní či studijní post matce přetrval či aby byl nahrazen novým vhodným a také by měl být schopen zajistit, že, pokuď muž a žena počnuvší dítě nežijí spolu v páru, bude se takto na „péči“ o dítě podílet i otec, finanční či jinou formou. Dále by měl stát v případě nutnosti zajistit i přepravu a bezplatnou zdravotní péči a mnoho dalšího. Matka by měla co nejdříve informovat o tom, zda si dítě po porodu ponechá, avšak toto rozhodnutí může později kdykoliv změnit. Stát má povinnost se postarat o děti, o něž se jejich biologičtí rodiče nemohou nebo nechtějí starat. Stát by měl mít tuto povinnost v případě zákazu interrupce proto, že to on nutí dítě donosit, diskutabilní je také spoluzodpovědnost celého státního aparátu za zplození nového života, ovšem hlavní zodpovědnost padá vždy na toho, kdo věc přímo zapříčinil na základě své svobodné vůle. (zde je otázka, co je ještě pouze faktickou příčinou a co je zodpovědnosti hodná příčina, avšak jakýkoliv rozdíl mezi tímto já považuji jen za subjektivní iluzi) Osobně považuji právní problém interrupce za neřešitelný, protože pokaždé zde nastává omezování něčí svobody, je však přijatelnější pouze částečné omezení svobody v krátkém časovém rozmezí nebo omezení práva na život? Dítě není majetkem ani rodičů ani matky samostatné. O právech se přeci učíme následující: „Práva jedince končí tam, kde začínají práva dalšího jedince.“ a popravdě, právo na život, je právem naprosto základním. Tato definice tedy značně pokulhává za předpokladu, kdy považujeme interrupci za oprávněnou. Toto pokulhávání je zde nižší za předpokladu možné smrti matky. V tomto případě je interrupce, za předpokladu že by jinak dítě přežilo, pouhým uplatňováním práva jedince silnějšího a schopnějšího prokázat svou vůli v pro oba aktéry naprosto stejné právní otázce.

Svoboda a právo
V celém svém článku se oháním pojmy jako je svoboda a právo, protože lidé si zvykli v těchto definicích uvažovat. Já osobně si však myslím o právu a svobodě následující:
Svoboda mnou definovaná jakožto možnost projevu své vlastní vůle je ze své přirozenosti neomezitelná. Dalo by se o ní říci, že je to také svoboda snažení, protože snažit se můžeme o cokoliv, avšak svoboda už není záležitostí toho, jestli se nám cokoliv povede a jestli nám budou v dosažení určitého cíle kladeny nějaké překážky. Vždy máme možnost konat dle své vlastní vůle, která však může být námi upravena na základě existujících zkušeností. (Kupříkladu je mi řečeno, že pokuď budu hlásat náboženství, budu zastřelen. Pokuď se rozhodnu i tak hlásat náboženství, nebo pokuď se tohoto radši vzdám, stále je to prosazování mé vlastní vůle a jde zde pouze o to, jak jsem svou vůli nakonec upravil.) Toto vše se může zdát jako svoboda pouze vnitřní a ano, já také věřím na svobodu pouze vnitřní, jelikož z vnějšku vám vždy budou kladeny překážky ke všemu možnému, avšak dají se považovat za něco, co nás znesvobodňuje či nám svobodu dává, když nakonec svobodu rozhodnutí máme vždy? Pokuď chcete nějak nazývat to, když vám nejsou kladeny žádné překážky v úsilí o svou ideální či jakoukoliv vůli (většinou nijak druhotně upravenou), nazývejte to spíše vnějším neodporem či otevřeností. Tohoto stavu však nedosáhnete dost možná nikdy, vždy vás budou třeba omezovat přírodní zákony, které se většinou neporušují, ale obcházejí pomocí jiných, i když by mohlo být možné dokázat, že obejitím zákona o neporušitelnosti zákona získáváte možnost zákony porušovat. Vy se však vždy můžete snažit o cokoliv na základě svého konečného rozhodnutí a to je právě svoboda, která je nekonečná. Jak tedy potom vidím právo? Popravdě si myslím, že ve skutečnosti neexistuje nic, co by kohokoliv opravňovalo cokoliv dělat či mu naopak toto právo odbíralo. Myslím, že svět je v tomto ohledu bez pravidel, protože odkuď by se přeci brala? Právo považuji za produkt lidského intelektu, který vzniknul zároveň s pojmem vlastnictví, které také považuji jen za iluzi. Vzniknul na základě touhy vlastnit, přičemž nakonec vznikla premisa, která předpokládá vlastnictví sebe sama a tedy od toho se odvíjejících práv, které bývají označována jako přirozená (pro mne logická či faktická z umělé konstrukce vlastnictví sebe sama plynoucí) a fakticky uznaná, prakticky prosazovaná či používaná atd. (to jsou vlastně ta práva, která vám zůstanou po té, co jsou státem omezena)