Náš svět, náš stát, naše víra, můj názor

Za prvé by se slušelo se představit. Říkejte mi třeba Láďa, mé pravé jméno to není, ale vzal jsem ho už dávno za své. A to je tak vše, co dodám k sobě, kdo mě zná, ten ví a kdo mě nezná, možná i někdy pozná.

Začnu tak trochu jinak. O něco Vás požádám.
Podívejte se okolo sebe. Nejen teď, když toto čtete, ale i někdy jindy. Podívejte se okolo sebe, když jste obklopeni přáteli. Kolik jich kolem Vás je? Pět? Deset? Sto? To už není tak důležité. Každý má přítele a několik dalších lidí, kterým může říkat přátelé.
Díváte se? Tak teď jim řekněte, co si o nich myslíte. Řekněte jim vše, co máte v sobě schované. Té holce, která si užívá života řekněte, že si o ní myslíte, že je kurva. Tomu klukovi, co nic pořádně neví řekněte, že je to blbec a vůl. A takhle by se dalo pokračovat.
Zkuste to. Jistě, toto jsou negativa, ale klidně jim řekněte i pozitiva, prostě to, co si o nich myslíte.
A pokračovat v tomto malém „experimentu“ budu na konci.

Teď zas z jiného soudku.

Ani jedno téma nebude nějak moc obsáhlé, jen nahlédnutí a pak opět rychle jinam.

Náš svět:
Náš svět. Co vůbec říci o našem světu? Kolik toho známe? Kolik toho víme? Říkáme, že jsme páni tvorstva a že nad nás by už nemělo být. Ale je to tak určitě? Vždyť jsme jen lidé, zvířata, která šla o kousíček dále než všechny ostatní. Mohlo by se to brát i tak, že někdy, v minulosti, jsme měli na výběr. Všechny zvířata si vybrala zůstat tak jak jdou, ale jen opice se rozhodli zešílet a stát se námi. Vždyť to tak vypadá. Jen se pozorně podívejte kolem sebe. Vraždíme se kvůli kousíčkům papírkům, které mají moc. Je to moc, kterou jsem jim, ale darovali. Bez nás by to byl jen bezcenný papír. Zabíjíme ostatní jen pro suchou zem a to jen z důvodu, aby ji neměl někdo jiný. Bereme se za svobodu jiných, ale přitom si necháváme diktovat od našich vládců, které jsme si zvolili. V demokratických volbách. To je tak jediná demokracie, která nám zůstala. Vláda lidu? Je to skutečně vláda lidi, nebo jen pár človíčků, kteří si dupnou a mají, co chtějí. A opět jsme u barevných papírků s takovou mocí. A s jídlem roste chuť. Když se podíváte kolem sebe, je to všechno svět ve kterém chcete žít? Ne svět ve kterém musíte žít, ale ve kterém chcete žít? V tom je rozdíl. Každý by měl mít možnost vybrat si svůj vlastní svět, ve kterém by žil. A ne, aby mu někdo jiný diktoval co a jak by měl dělat, aby se cítil skvěle. Jak občas rád používám: „Jsme pouze lidé, bohužel.“
Představte si svět bez peněz, bez rivality, svět ve kterém by každý měl stejnou moc. Kolik všeho by se ztratilo. Nikdo by nemusel o nic pořádně usilovat, protože by to měl každý. Není to dokonalý svět, ale je jiný. Z našeho pohledu, kdy celé dějiny jsou jen v tom, že někdo něco vlastní a snaží se zároveň vlastnit více než druhý. Z našeho pohledu takový nový svět je postaven na hlavu a bez smyslu. Byla by to utopie, možná by to byl ráj. Možná bychom touto dobou stále ještě lezli po stromech. Ale když se podíváte kolem sebe, co se kolem nás děje. Dokázali byste nechat vše, co máte a vrátit se zpět na začátek a začít znovu? Jinak. Ztratit nádherné malby, literární díla, hudební klenoty. To všechno ztratit a jen z toho malého důvodu, aby každý mohl mít všechno a abychom se navzájem nezabíjeli. Kdyby v dávných dobách, ten obchodník místo toho, aby řekl: „Dáš mi tuto cenu.“ by řekl: „Zde máš, vezmi si.“ Bylo by to potom opravdu tak jiné? Nic bychom nemuseli znát, o nic bychom nebojovali, ani bychom se o nic nesnažili, ale nebylo by nám tak lépe? Beze strachu o účty, o to, že nás zabije nějaký terorista, že smrt přijde pomalu…dokázal by to někdo skutečně vyměnit?
A vůbec? Je to okolo nás Náš svět? Kdo určil, že patří jenom a pouze nám? Měli bychom se zamyslet a zjistit tu správnou skutečnost, že ne všechno, co se kde povaluje ničí není.

Náš stát:
Co by se k tomu dalo říci? Nejvíce mi to připomíná Kocourkov, už by tuto zemi měl někdo tak přejmenovat.
Ale je to tak, jako všude. Ten kdo má moc, ten se stará pouze o sebe a ne o druhé. V dřívějších dobách se král staral o poddané, chránil svoji zemi před cizím králem a dnes? Zem rozprodaná, kolik z té naší dřívější slávy ještě skutečně zbývá? Kolik firem patří skutečně ještě České republice? Kde je ta doba, kdy jsme patřili mezi nejvyspělejší země na světě? Je to jen základ dnešní společnosti. Silní si berou a slabým nic nedávají. Nemůžeme se věčně věků dívat nazpět, že se na nás všichni vykašlali a nám nic nezbylo. Musíme jít kupředu. Vidět to, že se pomalu dostáváme do cizího područí. A co zatím vším opět stojí? Jen a jen peníze a něco takového jako je moc. Kolik bylo „darováno“ peněz od zahraničních firem a vlastníků, aby si mohly zakoupit kus naší země? Jistě, bude to v dnešní době znít divně, hlavně v době, kdy se otevírají trhy, ale Čechy Čechům! Plazíme se před jiným národem a to jen ze strachu, že v demokratickém světě by na nás uvalil sankce a my bychom prohrály soudy o milióny. A naše krásná země? Jen haly a haly a haly a sluneční elektrárny, které tak nádherně „okouzlují“ a „zkrášlují“ naši zem. Ale bojovat s něčím v dnešní době už moc nejde. V době, kdy je celý stát obklopen a sám by se nedokázal uživit, musí být závislý na někom zvenčí. A tak to chtěli, donutit co nejvíce zemí, aby se dováželo právě a jen od nich. Jistě, kdyby se zde více vyrábělo, bylo by zde horší počasí, ale v národní hrdosti bychom se mohli opět vrátit na výsluní, nebo prostě zdegenerujeme a z naší země zbude pouze směska cizích národů.
Blaničtí rytíři, kde jste???

Naše víra:
Každý člověk by si měl sám určovat v co, v koho věří. Takovou uznávám zásadou a s takovou zásadou se dívám na náboženství. Jestli nás stvořil Bůh, tak nás prý stvořil k obrazu svému. Zde jsou dvě možnosti, jak na to pohlížím. Buď Bůh byl přesně takový jako jsme my, protože vše, co prožíváme a co děláme, můžeme jen díky našemu stvořiteli. Takže Bůh jsme My a zároveň Bůh není nikdo. A druhý pohled je ten, že Bůh byl moc špatný malíř, nebo měl až moc špatné mínění o sobě, když nás stvořil podle obrazu svého. Jen přijměte tu skutečnost, že Bůh chce, abychom se chovali tak jak se chováme. Všechny naše hříchy, všechny špatnosti, ale i láska a všechno další okolo, prostě náš život. Náš život! Tak to Bůh chtěl a my nemáme žádnou možnost jak se tomu vyhnout. Žijeme jen tak, jak nám bylo určeno od našeho pána stvořitele.
Pohled a Bůh. Pár slov o něm. Ale jinak nic jiného. Nic nového.
Pravdou je, že nevěřím v boha, nebo v Boha jako takového. Problémem jen je, že něco zde muselo, nebo aspoň mělo být před námi. Něco, co vše dalo do pohybu. Ať už se jedná o jedno velké černé nic, nebo o expanzi plynů, něco to vše muselo zažehnout. Jinak by byl vesmír perpetum mobile. Jediné a dokonalé.
Proč odsuzujeme jiné, že věří v něco jiného než my? Stále máme vžito, že jen my máme pravdu a nikdo jiný. Víra je život a život je to jediné co skutečně máme a vlastníme. Proč by se jeden člověk měl nenávidět s druhým jen kvůli tomu, že věří v něco jiného? Zde je otázka, jestli je to o samotné víře, nebo o podání víry jako takové. Jedno z přikázání je, že budeš věřit v jediného boha, ale proč by ten bůh nemohl být třeba Satan? Je jediný? Je! V čem je potom problém?
Normální představitel jedné církve si naprosto může rozumět s druhým představitelem jiné církve. Ale ne dva nejvyšší představitelé jednotlivých církví. Víra je něco, co by člověka mělo spojovat s ostatníma a ne je zabíjet a díky tomu mít slíbeno, že se dostanu do nebe. Někde v hlubinách našeho času, v dávných dobách, si někdo přeložil mnoho věcí pouze podle sebe a zjistil, že díky tomu dokáže mít velkou moc. Nebyl by to člověk, kdyby za ním nešel jako za ovcí.
Víra existuje všude okolo nás, nejen ve staveních, nejen v lidech, ale prostě všude okolo…

Můj názor:
Čím dál tím více lidí žije pouze z požitku hromadění fyzického majetku. Místo, aby se věnoval k získávání emocionálních požitků. Jdeme za mocí a za tím, kdo tu moc představuje. Už od počátků jsme zvyklí na to, že nás někdo vede a někdo určuje, co je špatné a co ne. Někdo, kdo za nás přebere odpovědnost. Kde je ta hranice? Kde je to, kde všechno skončí?
Než úvaha, je to jen několik postřehů, ke kterým jsem za svůj, zatím mladý, život došel. Můj osobní názor, který se může během několika dalších let postupně měnit. Ale pro mě je důležité, že se dokážu dívat okolo sebe a vidím, co je špatně. Jen je ten problém najít můstek, od kterého by se dalo nějak odrazit a něco s tím začít dělat.

Žijme život tak, jak chceme my a ne tak, jak ho chtějí ostatní…


A teď, když jste všechno, co jste měli na srdci, řekli svým přátelům a svým blízkým, kolik jich ještě vedle Vás doopravdy zůstalo stát? Je lepší říkat vždy pravdu, i kdyby měla bolet, nebo přežívat v „milosrdné“ lži, která po prořeknutí bude bolet více než pravda?