Zápis č. III

Cítím se v poslední době bezkrevná jako to dvouleté čínské dítě, které právě leží v tratolišti čehosi lepkavého tváří dolů. „Pane, hej, pane, poškrabte mu záda a ono bude zadarmo drbat zase Vás.“

Osmnáct jich prošlo, někdo vyhlédl z okna, ale nikdo se nepokusil holýma rukama zabít tu zbrklou českou intimnost, ty zarudlé štiplavé čáry. Jen lhostejně zakopli pohledem o to bezvládné tělo a něco lepkavého jim zůstalo na čele, něco beránčího, něco co se neumyje v posvátné řece, něco co bude navždy odrážet porcelán.

Už se to prý umělo i modlit, mnohem dřív než nakreslilo znakem „máma“. Vypadalo to stejně jako cizorodé tělísko ve zkoprněných nohách nebeských manažerů - stejně male jako já. V televizi říkali, že na červotoče v protézách před časem vynalezli arsenik a náklaďáky, mezitím co na březích Chuang-che neplodné ženy obrůstaly rákosím a ostatní nechávali jejich klíny ohnívat až do zimy a taky přes jaro až k nové mrtvolnosti, a pak je napadali šikmými pohledy a říkali svoboda slova, svoboda volby, 50% sleva na potraty.

Cítím se v poslední době bezkrevná, prosím nesmějte se mi, oni už nemají co ze mě vysát. Ležela jsem na zemi a plakala pro škrábance, byla to holčička, sedm tisíc kilometrů daleko…