Nedělní noc

Už zase neděla večer, zítra začne nový týden stejný jako ten minulý i ten předminulý. Ráno něco málo po šesté zazvoní budík a pod peřinou bude teplo, vstávat se nebude chtít.

Víčka těžknou, ale mysl ne, ta teď kouzlí, teď když je všude kolem klid. Už můžeš přijít, nikdo o tom nebude vědět, přijď mi dnes zase vyprávět o všech těch dobrodružstvích, které jsi zažila, o všech těch místech a lidech, které jsi poznala. Vím, už brzo dorazíš, jako malá jsem s tebou vyrážela porážet obry a zlé rytíře, dnes mi svěřuješ příběhy, jsem jediný člověk, který je zná. Zhasínám lampičku, co mdle svítí do noci.
Už Tě zase cítím, jako v té písničce, i ty jsi zavoněla heřmánkem. „Sedni si ke mně a vyprávěj. Třeba o Tibetu, ty jsi určitě byla v Tibetu. Cože, dnes ne? Proč?“ „ Abys pochopila, že i Tvůj život je příběh stejně fascinující jako se ti zdá ten můj. Taky jsi přece poznala mnoho míst. Něco ti ukážu.“
„To jsi ty, ještě když ti bylo asi tak pět let.“
„Kam to jdu?“
„Už nevíš? Vážně si to nepamatuješ? Jedna z Tvých prvních výprav za poklady, za dobrodružstvím. Už tehdy jsi byla ráda sama. A nebo tahle chvíle, když jsi u babičky vyměnila cukr za sůl a to kafe se potom nedalo pít, vzpomínáš? Teď se vrátíme zpátky.“

„Cítila jsi, jak ti bušilo srdce, když jsi se snažila, aby tě nikdo neviděl, jak stačilo málo ke štěstí?“
„To už bylo dávno, teď je všechno jiné.“
„Není, ten čas ještě neskončil, vždyť jsi to stále ještě ty, stále ještě existuje ta holka s jiskrami v očích, ještě stále můžeš chtít objevovat poklady. I tvůj život je nádherný a zázračný, stačí jen otevřít oči, jen se usmát. A Barbaro? Jednou ho určitě najdeš, slibuji, třeba už zítra se na tebe tajemně usměje v knihovně.“