''Přátelé násobí radost a dělí žal'' (F. Bacon)

Dříve než se zamyslím nad tímto citátem pana Bacona, musím si nejprve urovnat a zeptat se - nejen sama sebe: Co se dá považovat za přátelství?
Je snad přítel ten, kterého jsem potkala v hospodě, baru, či kavárně čistě náhodou? Všehovšudy ho viděla pouze jednou a to tam a toho dotyčného člověka už nikdy s největší pravděpodobností neuvidím? Tak to ať si říká, kdo chce, co chce - já říkám NE!
Člověk, kterého Já považuji za přítele, i musí věřit a já jemu. musí být vzájemná důvěra, respekt, tolerance a hlavně ochota naslouchat a umět vyslechnout.
Pro mě jsou přátelé důležití, životně důležití. Mám o koho se opřít, když je mi zle, a to se mi občas stává. Vím, že když se 'sesypu', tak mi pomůžou se postavit a čelit se mnou nástrahám, které nejsem sama schopna vyřešit.
Nemohu tvrdit, že jsem vždy měla mnoho přátel a že jsem byla tzv. středem vesmíru. kamarádů jsem měla vždy dostatek, ale přátel velmi málo nebo žádné.
na začátku července jsme potkala lidičky, kteří mi, aniž by to věděli, hodně pomohli. Nejednou mi zachránili život a ne jednou, ale mnohokrát mě zachránili před nervovým kolapsem.
To jsou přátelé.
S citátem pana Bacona musím souhlasit. Přátelé opravdu násobí radost a dělí žal. Je-li člověk šťastný, přátelé znásobí jeho radost (už) tím, že se s ním radují. Však pociťuje-li žal a smutek, dotyčný má se aspoň někomu svěřit, ze svého trápení se doslova 'vykecá'.
Jsou samozřejmě chvíle, kdy se vám zdá, že všichni vás zradili a otočili se k vám zády. Jenže to si člověk mnohdy neuvědomí, že to nejsou ostatní, kteří se otáčí zády. Že je to on sám, kdo ukazuje všem záda, kdo se odvrací.

A proto radím, pokud mohu: Važme si přátel, dokud je máme, protože na lítost bude času dost, až je ztratíme.