Pampelišky

Déšť proměnil okolní svět v nejasné šmouhy. Šedá masa, visící pod šerým nebem a nad jen o málo temnější zemí, tříštila své mokré vlny o okenní skla. Jednotlivé kapky se objevovaly odnikud, a, stékajíc se v dolní části okna, mizely nikam.
Vítr tančil. Stoupal ve spirálách a klesal v divokých ornamentech, ženouc před sebou stříbrné nitky vody, které ztratily svůj lesk, jen co zmizelo slunce.
Ty prchaly. Ve svém panickém šílenství narážely na mokré stonky, v strašlivé hrůze slepě trhaly listoví v korunách stromů, a roznášely nepříčetný chlad na každý povrch v dosahu.

Blik. Laciná žárovka v jedné z lamp nad jejich hlavami vypustila duši. Postavy stály nebo posedávaly ve skupinkách, zabrané do rozhovorů. Ve vzduchu se vznášely útržky řeči, splétány a spojovány ovzduším do jedné jediné šeré masy.
Dlouhá kamenná chodba byla součástí rozsáhlého sklepení. Malá zamřížovaná okna vykukovala ze spleti trubic, vedených ze záhadných a tajemných příčin pod samým stropem.
Výbuch smíchu. Ozvěna se odrážela od kamene a byla pohlcována železem, uvrhujícím ji do temných vnitřků podlouhlých kvádrů, postavených do řad vedle sebe.

Ostré světlo elektrického výboje blesku osvětlilo přízračnou nelidskou září nekonečné zelené kopce, a vrhlo ostré stíny na žluté hlavičky pampelišek, skláněných bláznivým větrem k zemi.
Síla vzduchu a vody se opírala do nezřetelné šeré siluety, deroucí se skrz několik centimetrů vysoké dužnaté stonky jako skrz zarostlou džungli.
A v dálce se tyčily temné stíny stromů.

Nežily tu myšlenky. To, co křičelo, smálo se a běhalo sem a tam, byla slova. A tam, za slovy, nebylo nic. Snad jen další slova. Nebo prázdnota, která se za pár let zaplní instinkty.
Nežila tu chmura. Ta byla nemilosrdně zahubená neznalostí, či spíš něchtěním znát.
Prostor v chodbě viděl jen city, neboli ty věci, co se rodí v živočišném podvědomí mozku.
Viděl slova. Viděl smích.
A hnal pryč myšlenky.

Stín zakopl o neviditelný kámen a švihem se natáhl do mokré zeleně. Potom se neobratně překulil na záda a zůstal ležet.

Čerň tu nebyla podstatou. Nebyla vnitřkem, pokrývaným shora růžovou skořápkou. Byla spíš onou maskou, pokrývajíci věčně živý střed.

Silueta zamhouřila na zamračenou šeď. Do očí se jí draly ostré kapky padající z oblohy.
Natočila hlavu na stranu a upřela nehybný pohled na ostře žluté hlavičky.
A pronesla slova, která ji vítr utrhl od úst a odnesl tam daleko, mezi stromy, mezi mraky, kde jejich ozvěna vyvanula do věčnosti.
Pampelišky...
Nezapomeňte.