Melancholie

Ani nevim, kolikátýho je. Dvacátýho? Ne, už asi vim. devatenáctýho března. A je sníh. Pořád. Asi půl metru. Ale v podstatě to nikdo neřeší.. Dyť roztaje. Jo, ale kdy? Kdy už ze mne spadne ten splín, kerej sebou táhnu celej prosinec, leden, únor a polovinu března?

Proč? Blbý slovo.. Ale stejně ho používám. Proč proč proč? Ani nevím, proč me napadlo zrovna proč. Je přeci tolik stejne pitomejch slov. Ne, dvě písmenka, tolik beznaděje a smutku. Beznaděj. Co to vlastne je? Že člověk nemá naději? A kdy ji fakt nemá? Člověk..

Někteří sou tu od toho, aby nám pomáhali.. a někteří sou tady od toho, aby nám škodili. aby nám působili bolest. Slzy, které proudí a nejdou zastavit.. Kapesník už je úplně mokrej.. od toho stálýho brečení..

jedna, dva, tři, čtyři.. proč se snažit neco vypočítat.. je to stejně nanic, skutečnost bude vždycky jiná.. ať už počítáme s největší přesností.. naštěstí už svítí slunko. Už bude na tom světě líp..

Všude už voní jaro. Ale to bílo.. Sníh zalil všechno. Všechna srdce.. A teď jsou tvrdá a chladná jak led. Ale to už bylo řečeno tolikrát. Už aby bylo horko.. všchno rozmrzne.. snad