Omluva pro všecny za všechny

Moji drazí i nedrazí, přátele i nepřátelé, známí i neznámí.. zkrátka všichni, kteří jste ochotni poslouchat, vlastně číst tyto řádky.

Za všecny, kteří vás oklamali, zradili, či zklamali se - vám všem - za ně omlouvám.Omluvu potřebuje občas slyščet každý a občas se člověk omluvit neumí. V tom je problém nás všech.
Je rozdíl dívat se do tváře někomu komu jste svým chováním ublížili. Je těžké se dívat do tváře člověku, který se trápí, mlčí, jen občas řekne "Hm,", ušklíbne se, přesto ho zraňuje (a nejen jeho) co jste Vy (jako případný viník) zavinili; a je úplně něco jiného stát před někým, kdo řve, zuří,kope a mlátí do všeho, vhorším případě i do vás a chce vysvětlení činnu, přesto vás nepustí ke slovu a k tomu nedokáže pochopit, že to prostě nejde tak snadno říct, že máte třeba strach.
Další možostí je to, že vás onen dotyčný pošle do patřičných míst (ani třeba nepošle, prostě se otočí a zmizí) s tím, že už vás nechce nikdy vidět a jakákoliv snaha vše napravit je zbytečná, protože už není nikoho kdo by vás omluvu vyslechl.
Říct "omlouvám se" mnohdy nestačí, ael co dodat k tomu, co jste udělali? Už nic.
Pro mě byl další den, další z mnoha, kdy jsem si uvědomila, že začít musí každý opravdu u sebe, že nemá právo předělávat druhý, vylepšovat jejich případné chyby, dokud nezačne sám u sebe. Já svůj začátek termínu oprav děr ve svém charakteru tak trochu hodně prošvihla a vrstva charakteru, jež klidní můj temperament a moji nerovážnost.. je mnohem víc porušena a nyní na ní musím mnohem víc pracovat, než kdybych začla dříve.
Doháním vše, kde se dá. Bojuju na frontách ve fyzických a duševních svérách. Jdu do předem proharaných bitev, přestože vím, že je to k ničemu, ale já musím.
Snad proto, že neumím říkat Ne?
Ne.
A to a pouze proto (možná na tom Ne i něco bude), že naděje umírá poslední, i když moje naděje leží v nemocnici a každá vteřina, kdy existuje dál, je mi zázrakem.

Moje rada: Nesnažme se naštvat lidi, protože oni naštvali nás - to není vymluva ani omluva. Položme si otázku: Stojí nám to za to?
Když je ticho, které by se dalo kráje, oba se bojí začít muvit a oběma se to šílené mlčení zdá mnohokrát horší než mučení.
Trápí se všichni zůčastnění..
Nestojí to za to.

A varuju všechny, kteří se bojí omluvit, přijmout omluvu nebo jinak: až se sesype psychika, nervy budou v místech, kam slunce nesvítí, rafička na váze, jež ukazuje váhu těla, bude ukazovat stále menší čísla, tělo začne stávkovat a povím vám nic příjemného to není.

Takže na konec - moc se omlouvám za všechny a za všechno, co vámkdo provedl. Jedno velké PARDON na závěr.

A obrovské děkuji za to, že jste byli ochotni nejen vystechnout moji zpověď, i když napsanou, ale i zaodpuštění za chyby.

Pozn. autora: Na odstranění mých chyb se pracuje. Zaručujeme, že se již - ty závažné chyby - nikdy nebudou opakovat. Pokud ano - zaveďte prosím řádná opatření a vyslovte vše, co máte na srdci, páč převalovat slova v ústech znamená neříct nic.

MLUVIT + O = OMLUVIT