Vrženost?Svoboda?

Sešel jsem z křišťálového schodiště jako mnozí přede mnou.Usednuv ve špinavé křeslo rozjímajíce nad ponurostí mého života v něm.Pohled můj nesl se po prázdných zdech s jediným obrazem,který jako by akumuloval mé vzpomínky.Možná že doň vkládám více než bych měl,možná.
Pokoj můj nebyl uklizen,ale byl můj a shon v něm mnou vytvořený oslovoval nás mým jménem a byl jediným přítelem,počitkem,jistotou.Být v něm mi bylo stejnou skutečností jako je dýka zaražená v srdce.Byl jsem smířený s koncem i s tím co k němu vede.Hloupě a prázdně přemýšlel jsem nad chybami spáchanými a nad vším východiskem co by mi mohlo být rozřešením.
Přece i v nelidskosti bakterie musí být pochyby o svém životě.Všichni parazitujeme a jsme li opravdu součástí Všeho pak parazitujeme i na sobě.Není nic a nikoho koho bych se zde přidržel.Rakovina v mých mladých plicích si říká o další píseň a já jí se slzami štěstí pěji.Snad je to naděje nebo prostá radost,ale je to stejné jako to vždy bylo,přesto mě ta smrtelná euforie zamrazí až se otočím jsem li opravdu sám ve svém pokoji,těle a v smutném umírání co nám bylo už dávno vynalezeno.
Jsem hloupý a vrásky z mrákot mi na čelo vypalují cech blázna.Propadám se do hlubin nesčetných křesel.Přec jsou mi oporou a ocelová pera mi smutně a tiše tisknou své polibky v maso,nevěřím jim a mám se na pozoru,stejně jako králík v pařátech orla.
V tichu mého života a v oku své bouře zde tedy sedávám.Je to tu zvláštní společnost stejně jako zvrácená počestnost.Nemůžu si dovolit pohnout se bez souhlasu a sem předem zavrhnut aniž bych to chtěl,či se jí vydal napospas.Dlouho jsem se jich ptal jaké to je tam dole,ale místo odpovědi dostával jsem kopance do zad a plivance ve tvář znamenající odpověď moudrých mrchožroutů.Pak se ale může stát,že začnu v pádu hořet a vyvrhnu své horké vnitřnosti pod sebe abych dopadl mrtev a do měkkého .Ve smrtelné křečí bodám nůž hluboko pod povrch a hledajíce jejich srdce, házím sůl do svých ran.
Jsem zde sám,sám venku,sám v naději i v upřímném přátelství se bojím že jsem předurčen být tu s mými nenáviděnými přáteli a na rozbitých hodinách slepovat čas.Ve svém slitování a lásce se cítím jako hlupák a tvor se zkaženým dechem a pohledem nemocného dravce.Nalézám místa klidu a harmonie.Miluji ženy.Krásu umění a myšlenky.Milují,však jediné co je mi matkou je bolest co si tak rád očkuji stejně jako hoře z ní.A proto mi není pomoci.
Ze svého postoje ve starém křesle tiše kývu Jim a snažím se rozluštit jejich mumlání.Dokola tu šumí tér jedinečnosti.Z věčného vstávání mám na nohách tuctový vzorek a brečím.Brečím pod lampou do tmy,pod sluncem do deště…