Místnost stvořená k úniku..

Sedím v místnosti plné lži,přetvářky a arogance..Není odsud úniku,pomyslím si..Ale opak je pravdou,jen zavřít oči a vnímat všemi smysly a být jen tak v jiném světě..
Obrátím hlavu k nebi,je krásné,usměvavé a hlavně upřímné..Malé letadélko nechce zůstat bez povšimnutí.. Líně ho pronásleduje tlustý bílý opar čehosi.. Nemá žádný tvar,ale přesto je zajímavé pozorovat ho..Jak se vznáší,pluje v té nádherné nebeské modři..Zákony světa mu nic neříkají,jak musí být šťasten.. Jen tak si poletovat vzduchem,po té,co byl právě vypuštěn,z útrob toho strašlivého stroje..Jehož příbuzní zahubili tolik lidských mláďat..
Přesto mu několik jedinců vložilo důvěru..Těch několik hodin,kdy letadélko brilantně ovládá pohyb po nebi a já se nesmím hnout z této shnilé a odporné místnosti,ve které skrz otevřené okno rozléhají dětské hlásky a smíšky.. Zdají se být nekonečné..Ale vše jednou končí..
Neodolám,musím je vidět,jak si bezstarostně hrají,jsou kamarádi,ještě netuší co znamená slovo „Starost“ nebo „Zodpovědnost..“ Jsou upřímné,sladké,jsou to děti..
Toužím po tom hrát si s nimi,být chvíli opět dítětem,na které se každý usmívá,mění se v šašky a jejich obličeje mají podobu pokřivené masky,která je zrcadlem jejich duše..