Plynutí času

Na útesu nad mořem věků pableskuje v záři zapadajícího slunce písek. Písek v přesýpacích hodinách. Je to ten, který pády jednotlivých zrnek do nádoby minulosti odkrajuje zbývající čas. Hluboko pod ním, v nejtemnějších jámách nikdy nekončícího oceánu se převalují masy vody, masy událostí, o kterých už nikdo neuslyší; propadly se příliš blízko ke dnu. A čas je pohřbívá pod novými nánosy, kapkami minut, číšemi hodin, jezery let, aby je žádný živý tvor nespatřil. A z vrcholu, odkud nemůžeme dohlédnout na konec tohoto moře chvil, snad jen proto, že žádný není a nikdy nebude, stále stékají pramínky dalších dní.
Zde, na útesu nad nekonečnými vlnami dřívějších dob, nastává noc. Nespoutané vlnění se uklidňuje, teď si na zašlé časy nikdo nevzpomíná, protože neví, že kdy byly. Nastalá temnota tiše vklouzává do lidských duší. Pro lidi začíná věk hrůzy a strachu. Ale čas plyne nerušeně dál. Nezastaví se, dokud poslední zrnko písku neskončí v propasti minulosti, ani nové rozednění jeho tok nepřeruší. Kolik písku ještě zůstalo v nádržce zvané budoucnost? Pomalu mizí v nekonečnu, ale hodiny našich životů nemůžeme otočit a vrátit tak zpět dávno mrtvé okamžiky…