Úvaha

Úvaha, co to slovo vlastně znamená. Uvážit, zvážit, rozvážit. Kdybych se chtěla pokusit toto slovo rozebrat na všechny možné modifikace, asi bych se dobrala jen k chatrnému výsledku. Nejspíš bych dala dohromady, že úvaha je proces lidského mozku, kdy analyzujeme na základě vlastních zkušeností, vlastního vnímání světa, vlastních měřítek daný problém, abychom dospěli k nějakým myšlenkám, respektive závěrům. Je to vlastně hodnocení daného problému. Ale stačí snad toto pro vykreslení celkového významu slova úvaha? Ne. Chce to mnohem více. Co takhle z pohledu uvažujícího. Pro mě je úvaha vyjádření ne jen konkrétního tématu, ale vydávám zároveň kus sebe. Mé myšlenkové pochody, které mohou podněcovat k dalším úvahám. Úvaha může o člověku ledacos vypovídat. Je to jeho vnitřní vnímání. Už to, že je člověk vůbec schopen uvažování, je skvělé. Proč vůbec uvažujeme? Vždyť je to vlastně zbytečné, ne? Kdo potřebuje k životu úvahu? My. A vlastně úvaha není vůbec zbytečná, protože kdybychom ji nepoužívali, byli bychom tam, kde jsme teď? Měli bychom topení, vodovod, elektřinu, internet? Na začátku je vždycky člověk a jeho úvaha o něčem. A díky té úvaze se potom cosi zkusí a ono to třeba vyjde a máme tu například stroj poháněný párou. Ale úvaha nestojí jen za materiálními produkty. Kdosi uvažoval a vznikla filosofie, psychologie, ekonomie a nakonec, nesouvisí to i s logikou? A hned tu máme matematiku, fyziku, a astronomii. Není vlastně úvaha náš nejlepší a nejuniversálnější vynález? Měli bychom si jí vážit, protože jsme nejspíše jedinými, kdo jsou úvahy schopní.