Tisíc a jedna noc

Tiché cvaknutí kliky,
zase z domu vycházím,
v duši slyším vzlyky,
že nikomu nescházím.
 
Rozdal jsem teplo, smích,
náruče bezpečí.
Hvězdy, co vidím v nich,
že chlapi nebrečí.

Září mi nad hlavou,
s nimi si povídám,
že aspoň pramalou,
naději jistě mám. 

Jak příběh tisíce
a ještě jedné noci,
kdy za svitu Měsíce,
chtěl jsem jim pomoci.

Tišil žal a trápení,
sekal trnité keře,
dobyl šípkové vězení,
vypáčil těžké dveře.

V krajině ledu,
zažehnul pochodeň,
vše, co dovedu,
pro ni, pro přízeň.

Uteklo spoustu dní,
nehřeje mě žádná,
z těchto pochodní,
touha je věc zrádná.

Vždy byl jen host,
co osušil slzy,
ze smutku most,
postavil brzy.

Verše jsem psal,
na múz nahá těla,
pak cizí muž bral,
láska jinam chtěla.

Vždy přišel jiný,
co se méně bál
bez pocitu viny,
o pochodeň hřál. 

Tak tu zas kráčím,
ulicí tiše sám,
vzpomínky vláčím,
Krysařův plášť mám.