Vamlup universitum-20.

Máme tu kulatý díl, tak snad se bude líbit a já jen mohu popřát příjemné čtení!:)) Jen se omlouvám, že přidávám pokračování až teď, ale prostě nemohla sem si zviknout, na tu novou image nových stránek liter.cz...a stále nemohu!

 

Opět jsem z postele vylezla celá rozlámaná. Aspoň, že jsem vylezla, Stela ještě spala.  Když jsem se oblékala, uvědomila jsem si jednu zásadní věc. Dnes je den uznání míru mezi oběma rasami. A to znamenalo jediné, že dnes se koná na tuto počest ples. Vytřeštila jsem oči a hned jsem budila Stelu. Vždyť ani jedna nemáme žádné šaty, nic. Úplně jsme na to zapomněli. ,,Stelo, tak sakra, už se zbuď,, lomcovala sem s ní, dokud neotevřela oči.

,,Co je,,? Vysoukala ze sebe a pomalu se zvedala z postele.

,,No na to, že opět přijdeme pozdě na hodinu, tak nic. Ale stalo se něco horšího,,.

,,Horšího? Co proboha, já vím, píšeme testy a co jako. Na naši bývalé školy byli taky a svět se nezbořil,,. Byli chvíle kdy sem ji vážně chtěla zabít a ta chvíle, byla například teď.

,,Já tady nemluvím o testech. Já tu mluvím o tom, že dnes je den Míru,, řekla jsem už pomalu vztekle. Chvíli se na mě nechápavě dívala, ale pak jakoby v ní něco přeskočila a hned na mě vyjeveně zírala.

,,Proboha, a jo vlastně. Co budeme dělat? A jak se takový svátek slaví? Musíme se zeptat Laury a Dity,, a už běžela ke dveřím. Musela jsem se smát.

,,To chceš jít jako v pyžamu? Obleč se, musíme na hodinu a při obědě se jich na to zeptáme, ale hlavně pohni kostrou,,.

Proč sakra musíme mít na první hodinu opět profesora Dragona. Stela byla také v rozpacích, když jsem otevírala dveře. Moc dobře si pamatovala, jeho poslední slova. Ještě jeden pozdní příchod a bude se to řešit. Když jsme stanuli v učebně, skoro nikdo nedýchal. Axel se na nás díval povzbudivě a Chrisi, ta skoro se ani nehýbala.

Zadívala sem se na něho a sebrala veškerou svoji odvahu. A když jsem si ještě uvědomila, včerejší setkání, jak jsem ho zpacifikovala, čekala jsem na nejhorší. ,,Promiňte profesore, zaspala jsem a trochu jsme se zdrželi,, řekla jsem. Ale stále sem se na něho dívala. Cítila sem, že mě Stela štípla do zad, ale není to snad jedno, kdo zaspal? Jestli já nebo ona. Stejně dostaneme obě dvě trest.

Profesor Dragon se postavil. ,,Dobře, hlavně že jste se dostavili. Stelo, vy jste přišla pozdě, kvůli tady nedospalé Angele, takže z toho vyjdete bez trestu. Za to, vaše kolegyně, po hodině zde zůstane, ano,,? Podíval se na mě a já nevěděla, co mám dělat.

,,Dobře,, odvětila sem a rychle jsme si šli sednout. Stela na mě celou dobu zírala, ale jen sem se na ni usmívala. Měla jsem vlastně radost. Nebylo to nějaké divné? Stela z toho vyvázla skvěle a já musím zůstat zde, zřejmě abych si vyslechla jeho kárání. Aspoň, že to nenahlásí ředitelce. Překvapilo mě to.

Po hodině, hned ke mně Stela přiběhla. ,,Angelo, já se omlouvám, vážně, měli by jsme mu říct, že sem zaspala já a ne ty..Nechci, aby si dostala za mě trest,,.

,,Uklidni se Stelo. Běž, a zatím zjisti od holek co nejvíc od dnešním dni. Mě to nevadí, stejně. Kdyby chtěl mi dát nějaký trest, už by to udělal přede všema ne. Sejdeme se na další hodině,,. Všimla jsem si, že se trochu uklidnila. Přikývla a pomalu odešla z učebny. Za to já sem se nadechla a přešla k učitelskému stolu.

Profesor čekal, až z učebny odejdou všichni studenti. ,,Angelo, chtěl jsem se ti omluvit,, řekl.

,,Co,,? Vykoktala sem ze sebe. On se mi omlouvá, za co? ,,Vy se mi omlouváte, proč? A co trest,,?

Jen se usmál. ,,Žádný, přišli jste pozdě a co má být. Chtěl sem se ti omluvit za to, co jsem ti říkal. Myslím tím, co jsem říkal o mě a o tobě, co k tobě cítím. Byla to hloupost. Mrzí mě to. Nechtěl jsem si to přiznat a tak snaží bylo, si city odepřít, ale až pozdě jsem si uvědomil, že je to hloupost,,.

Jen jsem na něho tupě zírala. A dost. Přece semnou nebude takhle vláčet. Možnost měl a tu si promarnil. ,,Já, cením si toho, ale je pozdě. To co jste říkal, že zapudíte vše, co jste ke mně cítil, mi naprosto stačí. Bláhově sem si myslela, že vás mám ráda, ale od toho okamžiku, vše se ztratilo. Vše. Jste už pro mne jen upír, profesor, ale nic víc. Stále si semnou jen zahráváte,, řekla jsme rozčíleně. ,,Vy vůbec nevíte, kolik mi to stojí sil, tohle říkat. Nechci, aby jste mi ještě někdy v životě říkal něco podobného. Já jsem všechny své city k vám zamkla a klíč zahodila. Jak jste sám říkal,, a s těmi slovy jsem ho nechala být a odešla jsem.

Celé mé tělo bylo v plamenech. Hlava mě bolela, tak, že jsem skoro ani nevnímala své okolí. Proč mi to stále dělá? Když už si myslím, že se mi daří na něho zapomenout, řekne mi tohle. Má už si sakra rozmyslet, jestli ke mně něco cítí, nebo ne. Ale ne. Ještě jednou se ke mě přiblíží a nahlásím ho, rozhodla jsem se. Ano. Nikdo mě ještě takhle neponížil jako on. Nikdo si semnou takhle nezahrával, jako on a proto s tím udělám konec.

Zbytek dne jsem skoro ani nepostřehla. Na oběd jsem ani nešla, jen jsem se toulala po škole. Vím, že ostatní mě hledali a vždy po skončení hodiny se mě snažili zastihnout, ale vždy sem byla rychlejší. Potřebovala sem být sama, chtěla sem přemýšlet. Nad testama jsem jen seděla a tupě na ně zírala. Vždy jsem něco načmárala, že ani nevím, jestli se to vázalo k tomu tématu. Ale čím víc sem nad tím přemýšlela, tak jsem došla k závěru, že nesmím už na něho ani jednou pomyslet. Ani jednou. Musím stále něco dělat, mít nějakou aktivitu a dneska se konal ten ples a to bylo ono. Hned při poslední hodině jsem došla holky a Axela. ,,Všem se vám moc omlouvám,, řekla jsem. ,,A teď už by jsme mohli začít s tím plesem, co říkáte,,? Viděla jsem v nich zmatek a nechápavost, ale byli rádi, že jsem tak rychle obrátila. A tak se na nic nevyptávali a to co bylo, nechali plavat. Ani neví, jak jsem jim za to vděčná.

Laura se na mě zadívala. ,,Angelo, chceme jen, aby si věděla, že jsme tady s tebou a vždy ti pomůžeme ano,,? Přikývla jsem. ,,Dobrá. Tak teda. Za prvé co potřebujeme, jsou již zmiňované šaty,, začala nám vykládat, hned jak jsme došli do knihovny kde jsme se posadili a Laura s Ditou nám začali dávat přednášku.

,,Ale kde je seženeme,,? Namítla jsem.

,,No, dají se normálně půjčovat tady, na škole, ale pochybuju, že dnes nějaké seženete. Všechny budou rozebrané,, řekla Dita. ,,My máme s Laurou svoje, ale minulý rok, jsme je také sháněli na poslední chvíli, že mám pravdu,,? A zadívala se na Lauru. Ta hned přitakala.

,,Axeli, ty oblek, seženeš ve škole, ale holky, plesové šaty určitě ne. A tak jediná šance je zajít dolů do vesnice. Je tam jeden krámek, kde je půjčují a skoro zadarmo. A to další, jako malování a účesy, zvládneme sami. Potřebujeme jen pro vás šaty,,.

,,Skvělí,, odvětila jsem. ,,A jak se asi dostaneme do vesnice. Máme zákaz vycházet z prostor školy,, namítla jsem.  Tušila jsem, že jsme v koncích.

,,Proboha Angelo,, vyjekla Laura. ,,Úplně jednoduchý. Stačí zajít za ředitelkou Nokte a požádat ji na hodinku, dvě, o povolení odchodu, dolů do vesnice. My jsme minulý rok s Ditou taky šli a pustila nás, bez sebemenšího zaváhání. Svátek Míru je událost a uvědomuje si, že všichni musí vypadat k světu,,.

Podívala jsem se na Stelu a přikývla. Axel se s námi rozloučil a hned pádil za svými kamarády, se také připravit. Laura s Ditou se šli samozřejmě už také chystat na večer, za to mi ze Stelou jsme kráčeli za ředitelkou, aby nás pustila do vesnice, si pro šaty. Snad to vyjde, blesklo mi hlavou, když jsme ťukali na její dveře od kanceláře.