O Vílách a Pohledech...

V zemi, kde květy usínaly pozdě a Slunce s Lunou na konci každého sedmidenní tančily na obloze valčík, bylo mezi tisícovkou lesů, potoků a zralých jabloní jedna louka. Možná to byla obyčejná louka, možná ne. Ale já si myslím, že byla neobyčejná, protože tahle louka měla Nu a Nu byla víla. A Nu byla malá, krásná a uměla tančit a krást hvězdy a pak jim na flétnu hrát, aby usínaly v jejím klíně. Nu byla všeznalá. Znala tanec na obloze, hvězdy a taky louku. Znala usínající květy, hory, lesy i rozpletené copy potoků. Neznala jediné a to pohled do hlubokých očí.
Usínající hvězdy jí často vyprávěly o krásách pohledu do hlubokých očí a Nu to chtěla znát a zažít. A začala být smutná, protože ten pohled, který neznala, jí začal chybět. A tak se vydala za pohledem do hlubokých očí. Udělala pár kroků a překročila hranice louky. A udělala dalších pár kroků a tisíc k tomu a byla tam, kde nazývají to Svět. Pořád kolem sebe rozhlížela se, ale žádný hluboký pohled ne a ne najít. Viděla tiché pohledy, viděla pohledy usínající a taky pohledy šedé. Viděla šťastné pohledy, pohledy nešťastné, ale hluboký nikde.
Až jednou, to zrovna den usínal, konečně potkala pohled do hlubokých očí. Byl krásný a byl jako ze snů, které nikdy neměla. A Nu ho chtěla mít. Umanula si to. A protože byla krásná a byla nevinná, snadno tento pohled získala pro sebe. Nebo on ji? Utápěla se v jeho hloubkách každý den a on jí to dovoloval a chtěl pořád více. Jí se to líbilo. Pomalu začala zapomínat, jak vypadá louka, jak vypadá cop potoku a pozdě usínající květy. Zapomněla na les, hory a tisíce a pár kroků, které musel ujít, aby pohled mohla mít. Nyní byla jen ona a pohled. A mělo to být štěstí.
Ale žádný pohled se nedokáže dívat věčně. Oči se jednoho dne zavřely, omrzela je víla Nu a zmizel v dálce, kde jmenuje se to Ztraceno. Nu rozhlédla se kolem sebe tehdy poprvé po dlouhé době a zjistila, že nevidí nic. Byla slepá. Zmizela hora, kopec, les i potok a květ. Zmizel ten pohled a Nu neměla nic. Seděla slepá ve tmě a tápala v mysli, kde stala se chyba a proč jí hvězdy neřekly o tom, že pohledy hluboké jsou tak nebezpečné. Seděla slepá ve tmě a z mlhavých očí jí kanuly slzy tam, kde usínaly hvězdy. A seděla dlouho a byl tam s ní jen čas.
A seděla i tehdy, když uslyšela hlas. Byly to rty, co šeptaly do ucha: "Proč slepá jsi? Pohleď, tady je krása hor a tady je krása květu. Proč slepá jsi? Pohleď."
A vstala, když ucítila dotyk. Byla to dlaň, která vedla její ruku a vše jí ukazovala. Krásu Světa a krásu její. A Nu nechala se vést tou dlaní a nechala se vést tím hlasem. A jedné noci, když hleděla do černé tmy, uviděla střep. A další a další a další střepy a byly to hvězdy a ona se rozplakala, protože zase uviděl. I hlas, o dotyk. a ona věděla, že ho miluje. A že pohled a dotyk a les a květ a hvězdy už nikdy neopustí. Ušli tisíce kroků a další tisíc a možná dva a prošli spolu celý Svět, než vrátili se na neobyčejnou louku, která byla ještě neobyčejnější, protože teď tam byli dva. A byla šťastná a on byl šťastný. A láska nebyla na té louce už nikdy slepá. A kdyby se někdo ptal, proč hvězdy neřekly Nu, že pohled do očí hlubokých je nebezpečný, tam odpovědí je, že každý z nás si na to musí přijít sám. I malá, krásná víla Nu...